Zdravotní sestra Monika (36): Nemoc mi vzala šanci mít děti!
Neměla to lehké ani předtím, než jí lékaři diagnostikovali nádor. Monice Kraifové (36) se nedařilo přirozenou cestou otěhotnět, a tak se s manželem rozhodli zkusit umělé oplodnění. To se bohužel stále dařilo. Nic ale nevzdávali a chtěli se o dítě pokoušet dál. Osud tomu ale chtěl jinak, naděje zničila zákeřná nemoc…
Monika pracovala jako zdravotní sestra na Neurologickém oddělení Oblastní nemocnice v Příbrami. V práci se setkávala s mnoha diagnózami a příběhy pacientů a uměla se vcítit do toho, co prožívají. Nenapadlo ji, že brzy sama bude vážně nemocná. „S manželem jsme se nějaký čas snažili o miminko. Když se nám to nedařilo přirozenou cestou, podstoupili jsme lékařská vyšetření, při kterých mi zjistili cysty na vaječnících. Už tehdy jsem tušila, že cesta k početí nebude jednoduchá, ale nenapadlo mě, že bych mohla mít vážnější potíže. Podstoupila jsem hormonální léčbu a doufala, že zabere,“ říká Monika, které lékaři zjistili i endometriózu (výskyt buněk děložní sliznice – endometria – poznámka red.) na jednom vaječníku a také četné myomy (nezhoubné nádory vzniklé z děložní svaloviny – poznámka red.). Proto jí nakonec navrhli zkusit asistovanou reprodukci. První pokus o umělé oplodnění nevyšel a druhý také ne. Monika se totiž dozvěděla, že její tatínek umírá na rakovinu. „Táta měl v době diagnózy metastázy už po celém těle, nedalo se nic dělat, jen se připravit na nejhorší. Při takovém stresu se mi nepodařilo otěhotnět ani podruhé,“ popisuje rány osudu.
Smutná diagnóza
V listopadu loňského roku měla Monika plánovanou kontrolu na gynekologii, kde se také s lékařem měla domluvit, jak budou postupovat dál. „Prohlídku jsem bohužel musela o měsíc posunout, protože jsem onemocněla koronavirem se špatným průběhem. K tomu mě začaly trápit i gynekologické potíže, jako například krvácení, bolesti a pocit nafouklého břicha,“ vzpomíná. Problémy svému lékaři na kontrole popsala a po ultrazvukovém vyšetření již věděla, že se jí zhoršila endometrióza a že na jednom z vaječníků se nachází větší útvar. „Lékař mě odeslal do příbramské nemocnice, kde vše potvrdili a raději mě poslali na onkologický ultrazvuk do pražské nemocnice U Apolináře k prof. MUDr. Fischerové. Tam jsem se dostala letos na začátku března a vyslechla si, že mám rakovinný nádor na levém vaječníku o průměru 10 cm,“ vypráví zdravotní sestřička, která se od této chvíle stala onkologickou pacientkou. „Byl to pro mě dost velký šok. Ještě když jsem jela na vyšetření do Prahy, hlavou mi běželo, jak nález ovlivní moji šanci na otěhotnění. Že bych opravdu mohla mít rakovinu, jsem si nepřipouštěla. Manžel byl v čekárně a já se zmohla nejdřív jen na to napsat mu SMS zprávu. Nemohla jsem hned vyjít z ordinace a říct mu to…“ Moniku dále s lékařskou zprávou poslali na onkogynekologii k prof. Mudr. Slámovi, PhD., který se stal jejím ošetřujícím lékařem. Pak už vše nabralo rychlé obrátky a termín operace, při které měl být nádor odstraněn byl určen na 18. března. „Při operaci mi byly odebrány oba vaječníky, vejcovody, děloha, kde se během operace také našel nádor, dál pak i mízní uzliny, slepé střevo a omentum (vazivová blána, která se táhne mezi žlučníkem, játry a dvanáctníkem – poznámka red.). Naštěstí další orgány v dutině břišní byly čisté,“ mluví Monika o radikálním zákroku, po kterém strávila sedm dní v nemocnici.
Není vyhráno
Po zahojení rány, doporučili lékaři pacientce chemoterapii, kterou podstupovala u Apolináře v onkologickém stacionáři. Trvala od května do září letošního roku. „K svému překvapení, jsem ji snášela poměrně dobře, žaludeční potíže byly minimální. Na druhou stranu mě po celý čas provázela extrémní únava, kterou jsem si do té doby neuměla ani představit. Navíc se s každou dávkou chemoterapie stupňovala,“ upřesňuje Monika, která nyní podstupuje ještě biologickou léčbu. „Když vše půjde podle plánu, bude to šest cyklů po šesti týdnech,“ doplňuje mladá žena, která věří, že se uzdraví. „Když se léčíte s rakovinou, je to vždy nápor na psychiku. U Apolináře je možnost navštívit psychologa, kterou jsem zatím nevyužila,“ říká pacientka, pro niž je důležité mít kolem sebe lidi, kteří ji podporují. „Já mám velké štěstí, že mám skvělého manžela, který mi byl a je velkou oporou a jezdí se mnou na všechny léčebné terapie. Mám také maminku, která mi pomáhala nejen po propuštění z nemocnice. V neposlední řadě mě všemožně podporovali manželovi rodiče, jeho bratr s rodinou i moji kamarádi a kolegové z práce.“ usmívá se Monika. Její štěstí v neštěstí bylo také v tom, že nádor byl odhalen včas a lékaři postupovali opravdu rychle. Na operaci šla za dva týdny od stanovení diagnózy. „Kromě rychlého postupu bych chtěla lékařům a sestřičkám poděkovat za velkou profesionalitu a opravdu lidský přístup. Sama jsem zdravotník a vím, že lidskost v našem oboru nemusí být vždy pravidlem, i když jsme všichni jen lidé,“ zamýšlí se.
Co bude dál? Dočtete se v tištěném Aha! pro ženy číslo 45.