Anna (24) z Líšnice: Sport mi pomáhá kvalitně žít!
Její start do života nebyl zrovna lehký, předčasný a komplikovaný porod jí zanechal hendikep v podobě spastické triparézy, těžší formy dětské mozkové obrny. Už od dětství však Annu Luxovou (24) rodiče vedli k aktivnímu pohybu, který jí pomáhal a stále pomáhá zlepšit zdravotní stav. Přes rekreační sportování se pak nakonec dostala k reprezentaci a už jako patnáctiletá se probojovala na Paralympijské hry do Londýna. Tam sice ještě medaili nezískala, zato nezapomenutelnou zkušenost a chuť na sobě pracovat dál.
Anna se narodila předčasně, už ve 34 týdnu těhotenství, v Písku, kde byli zrovna její rodiče na chatě. Zhruba do čtyř let vyrůstala v Praze, poté se rodina přestěhovala do obce Líšnice v okrese Praha – západ. Porod, který proběhl o několik týdnů dřív, se neobešel bez komplikací. Anna byla několik minut bez kyslíku, což pravděpodobně způsobilo její postižení, dětskou mozkovou obrnu. „Jde o centrální poruchu hybnosti, která má základ v poškození mozku. Moje levá půlka těla je slabší, ochablejší, svaly na ní jsou tuhé a mám zasaženou i hrubou a jemnou motoriku, což se projevuje také na rukách. Nechci tím říct, že je mám úplně »levý«, to ne, ale dělá mi problém spousta běžných věcí. Třeba nakrájet maso tak, aby to nějak vypadalo, nebo rozdělat pytlík v obchodě, abych si tam mohla dát ovoce. Nebo zavázat tkaničky, což jsem se naučila jakžtakž až ve svých patnácti letech. Před závody mi je dodnes zavazuje trenér, nebo kdo je zrovna nablízku,“ vysvětluje Anna.
Inspirace od táty
I přes její zdravotní hendikep, nebo možná proto, ji rodiče odmalička vedli ke všestrannému sportu. Z vyprávění ví, že ještě než se naučila pořádně chodit, což bylo v jejím případě později, než bývá u zdravých dětí, zkoušel jí její táta, tenisový trenér, dávat do ruky všechno možné, od míče přes tenisovou raketu až po golfovou hůl. Také si pamatuje, že jako malá vyzkoušela všechny možné sporty, snad kromě baletu, a to jen proto, že na něj neměla balanc. „Táta mi vždycky zdůrazňoval, že i když jsem tuhá, musím se snažit pořád hýbat. V lékařských skriptech sice stojí, že dětská mozková obrna není progresivní, tedy zákeřná jako spousta jiných onemocnění, což je sice pravda, ale je záludná. Musím neustále pravidelně rehabilitovat, aby svaly neatrofovaly tak rychle a já mohla co nejdéle a nejkvalitněji žít a fungovat.“ Kromě toho, že v dětství a dospívání trávila hodně času po nemocnicích a v rehabilitačních centrech, nevnímá, že by ho prožila výrazně jinak než její vrstevníci. Chodila na klasickou základní školu a nikdy neměla ani asistentku ani žádné extra úlevy. Její rodiče ji prý už odmalička vedli k co největší samostatnosti a snažil se ji za každou cenu začleňovat mezi zdravé děti. „Hodně mě bavily také různé videohry, třeba na Playstationu nebo X-boxu, pak také Lego, od Dupla pro nejmenší až po různé složitější stavebnice. A ač se to možná nezdá, vše mi dost pomohlo i s jemnou motorikou,“ dodává.
Chytla ji atletika - To a mnohem více čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 47.
