Milanovi (15) odhalili Hodgkinův lymfom - Rakovinu nakonec porazil!
Život se s ní nikdy nemazlil, na své dětství by nejraději zapomněla. V 17 letech pak Jitka Adlerová (33) otěhotněla. Partner ji opustil, a tak se o syna Milana (15) musela starat sama. Aby toho nebylo málo, tak před více než rokem Milanovi diagnostikovali lékaři Hodgkinův lymfom. Jitka a Milan se pustili do nerovného v´boje s rakovinou nejtěžšího stupně…
Stačilo málo a Milan by na svět nepřišel. „Partner mě v době, kdy jsem mu řekla o tom, že jsem v jiném stavu, postavil před rozhodnutí. Buď jsem měla jít na potrat, nebo si prý budu dítě živit sama. Tak se i stalo. Neplatí na Mílu pravidelně výživné a o syna se nezajímá. Protože jsem byla mladá a neměla vlastně žádné potřebné zázemí, byla jsem dlouho na vážkách, co dál. Přitom, když jsem se dozvěděla, že čekám mimino, bylo to to nejhezčí, co mě mohlo potkat,“ začíná vyprávění Jitka. K rozhodnutí si dítě si ji přivedla jedna úžasná zdravotní sestra. „Řekla mi: My ženy, když chceme, tak vždycky zvládneme všechno. V den, kdy jsem měla na potrat jít, jsem si na její slova vzpomněla a byla rozhodnutá. Lékaři jsem sdělila, že si dítě nechám,“ vzpomíná Jitka, která toho nikdy nelitovala, i když kvůli těhotenství nedostudovala zdravotní školu. Nakonec našla i oporu a pomoc u maminky Milanova otce, který nechal rodinu na holičkách. „Máme s ní úžasný vztah. Říkám s nadsázkou, že mám Mílu s ní, protože je to člověk, který se nám snažil častokrát nějakým způsobem pomoci,“ usměje se aspoň na chvíli sympatická maminka.
Přišla nemoc
Milan v dětství trpěl často angínami. Na první pohled zase nic tak výjimečného. Ale jak Jitka přemítá, možná to byl jeden ze spouštěčů toho, co následovalo. „Vše začalo jednoho dne, kdy jsem večer přišla z práce. S Mílou jsme odpočívali na sedačce, když mi zničehonic řekl, že ho bolí rameno. Prohlédla jsem ho a na nic nepřišla. Byla zima, před spaním si otevřel ventilačku, takže jsem usoudila, že rameno prochladlo,“ vypráví Jitka. Po týdnu Milanovi velká bolest ustoupila, ale rameno o sobě dávalo pořád nezvykle vědět. Za pár dnů přišel s tím, že má na krku bouli. „Hned ráno jsem zavolala doktorce. Řekla nám, abychom přijeli. Poslala nás na rentgen. Zřejmě si myslela, že jde o zlomenou klíční kost. A když bude prý rentgen negativní, tak máme přijít druhý den na odběry. Zlomená klíční kost to nebyla. Ve čtvrtek 13. prosince 2020 mi lékařka zavolala, že má syn v těle nějaký zánět a cukrovku druhého stupně. Na kontrolu jsme měli přijít 4. ledna. Ještě nám nechala napsat pro Mílu antibiotika, po kterých se však začal osypávat.“Jenže už 23. prosince ve chvíli, kdy Milan vstával od stolu, se skácel zpátky na židli s tím, že ho hrozně bolí noha. Milan musel projít na dětském oddělení brněnské nemocnice celou řadou vyšetření, ale stále nebylo jasné, co chlapci vlastně je. „Doktoři si nedokázali dát do souvislosti jeho bouli na rameni s bolestí nohy. Původně si totiž mysleli, že bolest nohy může mít nějakou spojitost s kyčlí,“ říká Jitka. Do nemocnice se synem dojížděli na vyšetření každý den po dobu 14 dnů. „Po magnetické rezonanci mi zavolala lékařka z ortopedie, že máme za ní přijít, aby nám ukázala synův rentgenový snímek plic. Byly v nich na první pohled jakési kuličky, což byly ve skutečnosti lymfatické uzliny. Následně nás poslala na onkologii. To byla pro nás hrozná rána. Začala jsem okamžitě plakat. Míla se držel do doby, než jsme vyšli z ordinace. U výtahu se také rozplakal se slovy, proč ho to potkalo, vždyť se ke všem chová slušně,“ vzpomíná Jitka s tím, že s Milanem totiž už v té době sami pomáhali při různých charitativních akcích, a vlastně tak trochu paradoxně i dětským onkologickým pacientům.
Chvíle strachu - Nejen o těch čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 43.
