Učitel Aleš Vogel (36) během Lock Downu napsal knihu "Sám mezi ženami-Kohout"!
Jako učitel pracuje téměř celý život. K této roli si postupně nacházel cestu sám, a to už od základní školy. Jak sám říká, baví ho předávat své znalosti a zkušenosti a také se rád celý život vzdělává v nejrůznějších oblastech. Kromě učení a psaní se věnuje rodině, hře na několik hudebních nástrojů a jeho vášní je také sport, hlavně bojová umění…
Už jako malý mezi svými vrstevníky vyčníval. „Začalo to v porodnici, kde jsem s váhou přes 4 kilogramy a délkou 54 cm vypadal mezi ostatními novorozenci spíš jako někdo, kohotam zapomněli,“ začíná s úsměvem své vyprávění Aleš, u kterého se už v útlém věku projevil hudební talent. Rodiče ho v něm podporovali, a tak se stalo, že už ve školce si ho vyhlédl učitel základní umělecké školy, kam začal docházet na klavír a později i na kytaru. „Znamenalo to sice dojíždění přes celý Liberec, ale rozhodně toho nelituji,“ doplňuje. Kromě hudby si našel cestu i ke sportu. Zaujaly ho bojová umění a několik let se věnoval aikidu, na které později navázaly další bojové sporty, ale i cyklistika nebo plavání. V osmé třídě základní školy pak objevil svou další vášeň. „V době, kdy se moji vrstevníci poflakovali po vyučování na ulicích a učili se kouřit, já docházel do školního klubu a věnoval se mladším žákům. Hrál s nimi sportovní hry, hrál na kytaru a zpíval, učil je s počítačem a tak dále,“ popisuje Aleš, pro kterého pak byla střední pedagogická škola jasnou volbou. Už tam se setkal s převahou ženského kolektivu: „Nutno ale dodat, že jsem byl ve třídě, kde bylo nejvíce chlapců za poslední roky. Bylo nás pět…a dívek asi 25.“ Studium sice dokončil, ale neprobíhalo zrovna podle jeho představ. „Už tenkrát mi ty osnovy a celé nastavení školského systému připadalo nesprávné. Škola by měla rozvíjet v budoucích učitelích vztah k dětem a chuť a touhu s nimi pracovat, ale bohužel to tak není. Namísto toho je student nucen učit se spousty zbytečných informací, které v praxi vůbec nevyužije…,“ zamýšlí se mladý učitel, ve kterém právě studium na nějaký čas potlačilo chuť být pedagogem.
Cenné zkušenosti
Jelikož Aleš po ukončení střední školy nechtěl učit, ale chtěl být společnosti nějak prospěšný, přihlásil se ke studiu na Vyšší odborné škole zdravotnické v Ústí nad Labem na obor zdravotnický záchranář. „Na školu mě přijali a musím říct, že mě studium bavilo, přesto jsem tam vydržel jen necelý rok. Po tom, co jsem absolvoval pitvu, kde mi hlavou běželo, co bych dělal, kdybych neuměl jako záchranář pomoct třeba zraněnému dítěti, jsem doznal, že na tohle nemám. Opravdu klobouk dolů před těmi, kteří tuhle práci dělají,“ popisuje cennou životní zkušenost.Práce s dětmi ho ale stále lákala, proto si našel zaměstnání ve chlapeckém výchovném ústavu v Chrastavě, kde působil několik let jako vychovatel a staral se o volný čas chovanců po skončení vyučování až do příchodu nočního vychovatele. „Tahle práce mi do života dala mnohé. Pamatuju si skoro všechny příběhy těch kluků. A laťku toho, co je zlobivé dítě jsem měl nastavenou hodně vysoko,“ vzpomíná Aleš, který do ústavu nastoupil jako dvacetiletý. V Chrastavě pracoval s chlapci ve věku od 11 do 19 let. „Po vyučování jsme s kluky ve skupinkách hráli deskovky, povídali si, nebo chodili na hřiště hrát fotbal. Všechno vždycky nebylo jen růžové. Hodně kluků mělo problémy s drogovou závislostí, útěky byly prakticky na denním pořádku, i když se nekompromisně trestaly. Vzpomínám si, že nám jeden z chovanců utekl na střechu vedlejší budovy. Zavolal jsem policii. Ta ale nevěděla, jak kluka ze střechy sundat, protože tam vedl jen malý žebřík a on se odtud nechtěl hnout. Nakonec jsem za ním vylezl, dlouho si sním povídal a pak jsme se společně do ústavu vrátili. Bylo to poprvé a nejspíš i naposled, kdy se utečenec vrátil dobrovolně a bez policejní eskorty,“ popisuje jen zlomek své práce, kde rozhodně neměl problém s respektem, i když byl jen o málo straší, než chlapci, které měl na starost.
Učení, mučení? Jak to bylo a co ho vedlo k napsání knihy? Čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 39.
