Tereze (29) museli po meningitidě amputovat části nohou a selhaly jí ledviny…
Devětadvacetiletá Tereza působí na první pohled jako aktivní a vyrovnaná mladá žena s pozitivním přístupem k životu. Při druhém pohledu si všimnete, že ji chybí pár prstů na obou rukou. Přišla o ně kvůli vážné infekci, kterou prodělala před čtyřmi lety. Navíc jí lékaři museli amputovat obě nohy v podkolení a řešilo se také selhání ledvin. Dnes vak žije Tereza normálně díky transplantaci ledviny, a navíc se věnuje práci s lidmi se zdravotním postižením…
Než onemocněla meningitidou, studovala Tereza (nepřála si uvést své příjemní – pozn. red.) na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem a hlavní náplní jejího života bylo sportování. „Sport byl vlastně celý můj život. Bez problémů jsem běhala pětadvacet kilometrů, čtyři hodiny jsem jezdila na kole, také jsem v cyklistice závodila,“ říká mladá žena, které před čtyřmi lety obrátila život naruby zákeřná nemoc. „Bylo to v dubnu roku 2017. Pamatuji se, že z počátku to vypadalo jako nějaká chřipka nebo nachlazení,“ vzpomíná Tereza, která se tehdy zrovna učila na státnice a pár dnů před propuknutím příznaků absolvovala několikahodinový cyklistický trénink. „Začalo to zimnicí, kterou jsem přičítala prochladnutí z kola. Ten večer jsem se ještě učila na zkoušku, ale brzy jsem to zaklapla, pak se přidala teplota a už se to nedalo. Šla jsem spát a v noci se ještě párkrát vzbudila, jak se teplota zvyšovala. Během noci to ještě šlo, ale ráno po probuzení jsem přestávala cítit nohy. Když jsem si chtěla stoupnout, nohy mě neunesly,“ popisuje Tereza, které rodiče hned zavolali záchrannou službu. S podezřením na meningokokovou sepsi byla převezena do nemocnice v Ústí nad Labem na infekční jednotku intenzivní péče. Pamatuje si jen, jak ji přiváželi a pak až velký šok po probuzení. „Zjistila jsem, že mi museli amputovat obě nohy pod koleny a několik prstů na rukou. Bylo to jako špatný vtip. Pak jsem se navíc dozvěděla, že mi selhaly obě ledviny,“ líčí statečná žena, které se v tu chvíli zhroutil svět, jak ho doposud znala. Přesto měla velké štěstí, že se jí dostalo včasné pomoci, protože meningitida může končit smrtí během několika hodin od projevu prvních příznaků.
Náročná dialýza
Po operaci se musela zotavit po fyzické i psychické stránce. S obojím jí pomáhala rodina i kamarádi. „Nebylo to lehké, ale díky podpoře blízkých jsem to zvládala. Namísto života plného aktivit, a hlavně sportu jsem najednou byla odkázaná na invalidní vozík a nemohla jít ani na procházku do lesa. To se naštěstí změnilo, když jsem časem dostala protézy, ale i na nich jsem se nejprve musela naučit pohybovat,“ vzpomíná Tereza. Hned po propuštění z nemocnice musela také začít docházet na dialýzu (čištění krve od odpadních látek, které za normálních okolností zajišťují ledviny – pozn. red.), což bylo nejvíce vyčerpávající. „Na dialýzu jsem jezdila do Teplic. To je z Oseka asi 15 km, ale i tak to bylo náročné časově i logisticky nejen pro mě, ale i pro moji rodinu. Všechno se muselo plánovat podle toho, kdy jsem měla dialýzu, nemohli jsme ani odjet někam na víkend,“ shrnuje pouze některé obtíže. Tereza zpočátku dojížděla do Teplic třikrát týdně na tři a půl hodiny trvající dialýzu a pak až na čtyři hodiny. Kromě časové náročnosti ji trápila nevolnost, zvracení bezprostředně po proceduře a také velká únava. „Vlastně jsem pak prospala celé odpoledne, protože ta únava byla nepřekonatelná. Štvalo mě to, bylo mi šestadvacet, mezi pacienty jsem tam byla nejmladší a žila jsem jen polovinu týdne. Tu druhou jsem strávila na dialýze, spánkem, nebo tím, že jsem se snažila dát dohromady. Řekla jsem si, že s tím zkrátka musím něco udělat,“ popisuje Tereza okolnosti, které ji a její rodinu po roce dovedly k úvahám o transplantaci ledviny.
Zase může sportovat? Dočtete se v tištěném Aha! pro ženy číslo 38.