Helena Kocourková (54) už 35 let odbavuje cestující na pražském letišti!
Na pražském letišti Helena Kocourková (54) pracuje jako pozemní letuška již 35 let. Náplní její práce je zejména odbavování cestujících vybraných leteckých společností, které společnost Czech Airlines Handling zastupuje. V odletové hale po odbavení všech cestujících její práce ale zdaleka nekončí. Často se přesouvá do gatu – odletové čekárny, kde se musí let finalizovat a probíhá poslední kontrola před vstupem do letadla. Jak se Helena ke svému povolání dostala? A co všechno na letišti už zažila?
Jako dívka dlouho pokukovala po studiu medicíny. Motivoval ji rodinný známý lékař, profesor Mojmír Fučík, který jako první v Československu prováděl od roku 1947 jaterní punkce. Jenže osud tomu chtěl jinak. V roce 1984 se ještě jako šestnáctiletá studentka střední školy dostala na tehdy velmi prestižní brigádu na ruzyňské letiště. Měla nastoupit jako asistentka na gate, tehdy pro Československé aerolinie. „Jenže hned první den mi řekli, že místo bylo už obsazeno a já bych místo toho měla uklízet v letadlech. Ale měla jsem původně přislíbenou jinou práci, a tak to nakonec dobře dopadlo a já na gate nastoupila,“ vzpomíná na své začátky Helena. Po maturitě se rozhodla na letišti pokračovat. Splňovala podmínky jazykových znalostí, zvládala tehdy povinnou ruštinu a ani s němčinou neměla problém. Uchazečky o místo musely zároveň mít reprezentativní vzhled, dobře vypadat. Člověk by tenkrát řekl, že dokonce měly mít až míry modelky. Jen výška nebyla tak rozhodující jako dříve u stevardek. „Aby si všichni noví zaměstnanci, kteří později měli pracovat v uniformě, všech profesí na letišti vážili, museli absolvovat takzvané kolečko. Během půl roku si tak prošli mnoha profesemi. Takže jsem rovněž umývala nádobí, uklízela v letadlech, starala se o catering a seznámila se s dalšími službami. Vedení to mělo tenkrát dobře nastavené a možná z tohoto důvodu působím na letišti stále, protože si své práce nesmírně vážím,“ líčí Helena.
Před rokem 1989
Na letišti nebyl před listopadem 1989 takový provoz, jako je tomu v současné době. Odbavovací terminál byl tehdy pouze jeden. Byly jen dva gaty určené pro zahraniční odlety a dva pro vnitrostátní lety. V rámci Československa se létalo především v odpoledních hodinách, a to například do Tater, Košic, Piešťan, Bratislavy, Brna a Karlových Varů. „Moje první služba cestujícím byla tehdy na gatu u letu do Sofie s označením OK854. O počítačích jsme si mohli jen nechat zdát. Palubní vstupenky byly v podobě papírových obálek. Cestujícím se přidělovaly kupony, které jsme si odškrtávali,“ vzpomíná Helena. Odbavovací přepážky byly podobné tem dnešním. Jen měly starý design a práci pozemním letuškám neulehčovaly technologie jako dnes. Vedle pojízdných pásů byly namísto dnešních digitálních velké poštovní váhy. Cestující se už tehdy snažili odbavovací personál za nadváhu zavazadel přemluvit nebo nějak uplatit, protože za nadváhu kufrů se platilo hodně. U každého kilogramu navíc to dělalo tenkrát sto korun. A pokud šlo o osm kilogramů, byla to u většiny profesí skoro polovina platu. „A tak nám kdysi takoví hříšníci podali cestovní pas, ve kterém bylo dvě stě korun, což bylo pořád méně, než by oficiálně zaplatili. V takovém případě se okamžitě vrátil pas cestujícímu s tím, aby si uvědomil, že tudy cesta nevede. Pravda, občas to některý z pracovníků při odbavení risknul, ale skončilo to jejich okamžitou výpovědí. A takové podmínky platí dodnes,“ prozrazuje Helena, která ráda vzpomíná na cestující ještě před rokem 1989, kdy to prý byl úplně jiný level. Klienti létali ve svátečních šatech, brali cestu jako společenskou událost. Také k letištnímu personálu se chovali s úctou. Občas jim někdo donesl bonboniéru, ale třeba i pistácie. Odbavovací přepážka se otvírala čtyři hodiny před odletem. Dnes je to, při daleko větším provozu na více než 160 odbavovacích místech, většinou dvě a půl hodiny. „Našel se občas také někdo, kdo nás chtěl pozvat na kávu. A tak jsme dostali s milým úsměvem třeba čokoládu, na jejíž druhé straně obalu bylo napsáno telefonní číslo,“ usmívá se Helena Kocourková. Pracovat pro Československé aerolinky mělo už před rokem 1989 ale také svoje výhody. „Mohli jsme si kupovat v rámci společnosti letenky za desetinu ceny. Takže jsme zaplatili za zpáteční letenku do Budapešti třeba 60 korun namísto 600 korun. Split přišel na 190 korun. Samozřejmě v případě, že byly v letadle volná místa. Dalo se tak vyrazit do mnoha destinací. A to se týkalo všech zaměstnanců tehdejších ČSA. Počet letů a možnost navštívit různá místa se odvíjel od odpracovaných let. V pátek jsme se třeba sbalili a zaletěli do Budapešti nebo Berlína na diskotéku. A vraceli se v pondělí prvním ranním letadlem. Nedošlo nám vůbec, jak by to dopadlo, kdyby se letadlo zpozdilo a my nestihli včas nástup na směnu. Některé výhody u letenek platí dodnes, i když pro leteckou společnost již nepracujeme a řada pravidel změnila.“
Cestující se změnili - Jak? Dozvíte se v tištěném Aha! pro ženy číslo 34.
