Bývalá vyhlášená cukrářka Jarmila z Prostějova oslavila 100 let, žila mezi dorty!
Za pultem v cukrárně stála Jarmila Vincourková (100) už v devíti letech. Mezi trubičkami, dorty a dalšími sladkostmi strávila nakonec i většinu svého života. V dětství přišla o dva sourozence, za války postavila do latě německé vojáky. Dnes žije v Domově pro seniory Soběsuky u Prostějova. Pořád jí to skvěle myslí, a pokud přece jen občas nenajde tu správnou myšlenku, omluvně se usměje…
Osud se s její rodinou nemazlil. Jarmila se narodila 5. srpna 1921 v Kokorech u Přerova. „Rodiče byli sedláci a v obci jsme bydleli jen krátce. Odtud jsme se přestěhovali do Břeclavi. Byla jsem ze čtyř dětí. Měla jsem tři sestry a jednoho bratra, který zemřel jen pár měsíců po rok a půl staré sestřičce Marušce,“ vzpomíná na první krušné chvíle paní Jarmila. V osudný den, kdy Maruška onemocněla, odjela její máma do brněnské nemocnice. Na devítiletou Jarmilu a její mladší sourozence dohlížela, jako už mnohokrát před tím, maminčina kamarádka. Vzala je na procházku. „Nejmladší sestřičku v lese kouslo klíště. Snažil se ji zachránit židovský doktor. Vidím jako dnes, když stál nad Maruškou s injekcí, po které se jí mělo ulevit. Najednou se však otočil k mamince a řekl jí: Paní Dvorská, já Marušce píchnout injekci nemohu, protože by se nevyléčila a měli byste do smrti doma hlupáčka. Bylo by to špatné pro ni i pro vás. Takže jsme ji brzy na to pohřbili,“ popisuje smutnou událost. Nedlouho po této tragédii se v řece Dyji utopil její sedmiletý bratr. „Chodíval s kamarádem k řece. Bagroval se u ní písek a kluky to tam lákalo. Náš tatínek jim tenkrát slíbil, že dodělá svatební dort a bude za nimi spěchat. Netrvalo však dlouho a od řeky utíkal bratrův kamarád pro pomoc. Po cestě potkal tatínkova švagra. Ten však místo toho, aby se vydal mého bratra zachránit, přišel se zlou zprávou za tatínkem. Otec se samozřejmě hned rozběhl k řece. Vrátil se s bezvládným tělíčkem svého jediného syna, našeho Pepíčka. Maminka nemohla dlouho pochopit, co se stalo. Rodiče přišli o dvě děti během devíti měsíců.“
Pomáhala za pultem
Tatínkova sestra se mezitím provdala za cukráře. V Prostějově koupili cukrárnu i s domkem, který byl ale téměř na spadnutí. Moc se jim nedařilo, takže nakonec se k nim Jarmilina rodina přestěhovala. Za statek dostal tatínek Jarmily 240 tisíc korun, částku si se sestrou rozdělili a za utržené peníze dali dům s cukrárnou dohromady. „Přestěhovali jsme se do Prostějova 13. října 1930, kdy tam probíhaly hody. Tatínek zrovna skončil tříleté učení na cukráře a hned se pustil do výroby trubiček, šátečků a dalších zákusků. Já měla devět let, mladší sestra šest roků. Změna prostředí nakonec pomohla i mamince,“ svěřila se paní Jarmila, která v Prostějově začala chodit do třetí třídy. Do cukrárny jí stačilo jen seběhnout pár schodů. „Maminka mě tenkrát pořád uháněla, abych hned po škole utíkala domů. Běda, kdybych se zdržela s nějakou kamarádkou. Uměla jsem totiž výborně počítat, takže mě už v devíti letech nechala samotnou prodávat a obsluhovat pokladnu. Sama musela mezitím uvařit rychle oběd pro naši čtyřčlennou rodinu, tři cukrářské mistry a učně.“ V Prostějově měla rodina sice konkurenci, ale nikde nebyl zájem o cukrářské výrobky tak velký, jako právě u nich. „Ostatní cukráři neměli tatínka, protože se mu tak dařilo, rádi. Dopoledne moc lidí do cukrárny nepřišlo, ale když se vraceli z oběda znovu do práce, vždy se u nás zastavili. Cukrárna byla pověstná především tatínkovými skvělými trubičkami. Jedna přišla tenkrát na devadesát halířů a byla mnohem větší, než jaké se dnes prodávají,“ vzpomíná Jarmila Vincourková.
Válka a pak komunisté - nejen o tom čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 32.