Petr Dujka (69), potomek Bubnů z Litic - Starat se o zámek je poslání...
Je rodilý Pražan, ale jeho domovem je už patnáct let renesanční zámek Doudleby nad Orlicí ve východních Čechách. Jako přímý potomek šlechtického rodu Bubnů z Litic sem byl Petr Dujka (69) povolán, aby se postaral o majetek navrácený v restituci. Oživit panství, o které se zprvu za éry komunismu prakticky nikdo nestaral, sice stálo již obrovské peníze a úsilí, ale vyplatilo se. Ze zanedbaného rodového sídla zejícího prázdnotou, s parkem připomínajícím buš a chátrajícími okolními budovami, vzniklo místo, ze kterého opět dýchá historie.
Doudlebské panství začali předci současného správce majetku budovat koncem 16. století a nebýt komunistů, vlastní ho český šlechtický rod Bubnů z Litic nepřetržitě. Na zámku vyrůstala ještě i maminka Petra Dujky, Eleonora Dujková rozená Bubna – Litic (†89), avšak při znárodnění v roce 1949 přišla rodina o téměř celý majetek. Petr Dujka se narodil o dva roky později a díky svým rodičům, kteří se snažili, aby on a jeho tři sourozenci co nejméně pocítili společenské stigma kvůli svému původu, vyrůstal podobně jako jiné děti tehdejší doby. „Hrál jsem si na kovboje a mušketýry, šplhal jsem po skalách nebo lezl do jeskyní jako ostatní kluci. Doma se mluvilo o našem rodě i o tom, že nám komunisti sebrali majetek, ale rodiče nikdy nedali znát, že by nás mělo cokoli trápit. Do Doudleb jsme jezdili poměrně často, podívat se z dálky na zámek, ale hlavně zajít na hřbitov »pozdravit« předky. Pamatuji si, že místní se k nám vždycky chovali velice vlídně, ptali se, jak se máme, co naše tetička, která utekla a podobně. Bylo příjemné zjišťovat, že na náš rod vlastně vzpomínají velice hezky.“ Od dětství byl také nadšeným trampem, spočítal, že za svůj život prospal minimálně rok pod širákem. „Trampovat jsem začal díky pionýru, kam jsem musel přihlásit povinně, když mi bylo asi dvanáct. Nakonec se mi to ale hodilo… Doma jsem řekl, že vyrážíme na výlet s oddílem a přitom jsme se vydali s kamarády vstříc dobrodružství na vlastní pěst. Později, když už jsem byl dospělý a nebylo v souladu se státními zájmy, abych vlastnil cestovní pas, mi trampování svým způsobem vynahrazovalo touhu objevovat cizí země,“ vzpomíná. Stejně zapálený byl i do lovu zvěře a už jako malý kluk měl doma vyrobené či načerno zakoupené zbraně a pytlačil. V patnácti si udělal rybářský kurz a mohl začít rybařit oficiálně, o dva roky později navštěvoval myslivecký kurz a záhy se stál jedním z našich nejmladších myslivců. „V bazaru jsem si koupil svoji první legálně drženou brokovnici, lancasterku, kterou mám dodnes. Kulovou zbraň mi tehdy komunisti nedovolili, nebyl jsem pro ně kvůli svému původu spolehlivý. Báli se, že bych ji mohl použít proti některému z nich. Dnes už ji sice vlastnit můžu, ale téměř ji nepoužívám. Raději pozoruji zvěř a krajinu pouze dalekohledem a málokdy zmáčknu spoušť. Střílím čím dál míň, prostě měknu. “
Údržbář i podnikatel
Další, co mu nebylo za komunismu dopřáno, bylo odpovídající vzdělání a následně i zaměstnání, ve kterém by mohl uplatnit svoje nadání. Šance začít studovat na střední škole byla v jeho případě nulová, proto šel do učení na strojního zámečníka a až do revoluce pracoval jako údržbář na klinice. „Pochopil jsem, že o studiu na střední škole nemá v mém případě cenu ani uvažovat. Byla doba normalizace a tehdy vám jenom kvůli vašemu původu dali při rozhodování o budoucí profesi na výběr pouze učňovské středisko. Maturitu jsem si nakonec dodělal, ale až při zaměstnání, na gymnáziu pro pracující, kdy už byla situace o něco benevolentnější.“ Po změně režimu začal Petr Dujka na stejné klinice pracovat jako správce, o pár let později se pustil do podnikání. „Zastavil jsem chalupu a šel jsem do malé privatizace. Měl jsem obchody s obuví a minimarkety. Svého času jsem měl i padesát zaměstnanců. Pak mě ale rodina vyslala na doudlebský zámek, který v roce 1993 vrátili mé mamince a strýci v restituci. Původně jsem měl pouze zkontrolovat, jak se s ním hospodaří, ale nakonec jsem tady zůstal. K tomu však přispěla i skutečnost, že si v roce 2005 maminka se strýcem rozdělili majetky a jí připadlo právě toto místo. I kvůli ní je pro mě posláním postarat se o zámek,“ popisuje. V době, kdy se začal starat o rodinné dědictví, stále ještě podnikal, nicméně brzy pochopil, že nejde sedět na dvou židlích. Firmu prodal svému společníkovi a vydělané peníze investoval nejen do oprav sídla, přilehlých budov a zkultivování zahrady, ale také do vybavení zámku. „Mobiliář byl v 50. letech rozebrán, a když stát zámek v 70. letech zpřístupnil pro veřejnost, byla tu jen výstava vamberské krajky. Porůznu jsme tedy museli sehnat dobový nábytek. Některý jsme doplnili z rodinných zdrojů, další zakoupili, část máme od Umělecko-průmyslového muzea v Praze. Místnosti jsme se snažili zařídit podle toho, k jakému účelu sloužily, když byla maminka malá. Někde to šlo, někde ne. Zároveň jsme vytvořili jakousi naučnou stezku po slozích, od renesance až po 19. století.“ Opravou prošla i bývalá historická sýpka, která je součástí zámeckého areálu. Budova dnes slouží jako přírodovědné muzeum, které nemá v soukromém sektoru obdoby. K vidění jsou zde kromě stovek vzácných exponátů také unikátní diorama s tématem lesní zvěře, speciální expozice z kukuřičného šustí Rok na vsi a mnoho dalšího. Z muzea je to jen pár kroků na tzv. Babiččin dvoreček, kde mohou návštěvníci pozorovat téměř všechny druhy domácích zvířátek, která žila na dvorcích našich předků.
Více čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 28.