Jan Rendl (29) z Havířova je první Čech, který přešel jihoamerický kontinent...
Dětství prožil Jan Rendl (29) šťastně a bezstarostně, zato doba dospívání procházka růžovým sadem nebyla. Ještě jako neplnoletý prohrával boj se závislostí na alkoholu, což ho později odloučilo od přátel i rodiny a odsoudilo k životu na ulici, navíc se spoustou problémů a dluhů na krku. Zpátky k normálu ho paradoxně dostal až neúspěšný pokus o sebevraždu, po němž si uvědomil, že chce začít znovu a lépe. Důležitou terapií se pro něj stalo cestování, které ho obohatilo o zážitky a díky kterému v sobě objevil talent na psaní…
Jan pochází z Ostravy, ale většinu života prožil v Havířově. Patřil k těm velice zvídavým dětem, které se zajímají o vše kolem. Asi nejsilnější vztah měl ke sportu, už v předškolním věku se věnoval gymnastice, později fotbalu, florbalu i atletice. Jeho táta s dědou ho zase vedli k přírodě a turistice, často ho brávali na túry a učili respektu k přírodě. „Taky jsem hodně četl. Odmala mě bavily dobrodružné knížky, od Karla Maye nebo Jaroslava Foglara. A k tomu všemu máma dbala i na mé vzdělání, takže mě už v raném věku hnala do různých jazykových kroužků. Když se nad tím zamyslím, to všechno mi vlastně v životě v určitých obměnách zůstalo dodnes a hodí se mi to,“ vzpomíná Jan. Na základní škole mu všechno šlo tak nějak samo. Rodiče ho přihlásili na osmileté gymnázium. Měli jasnou představu, že musí mít v budoucnu vysokoškolské vzdělání. „Tady poprvé narazila kosa na kámen. Já měl jasno v tom, že školu měnit nechci, ale bylo rozhodnuto za mě. Od té chvíle jsem získával ke škole už jen odpor. Začal jsem provokovat učitele, vyrušovat, dělat problémy. A kašlat na učení.“ Trvalo něco málo přes dva roky, než si »vybojoval« návrat na základní školu. Sám neví, zda to bylo pubertou nebo se v něm něco zlomilo, ale byl čím dál víc ležérní, bez cíle a nezvladatelný. Snad jediné, pro co se ještě dokázal nadchnout, byl dějepis. Jeho středoškolská studia pak už byla čirou rebelií. „Nerespektoval jsem autority, učiteli opovrhoval, opakovaně propadal. Nedodělal jsem elektroprůmyslovku, pak ani učňák s maturitou. Už v patnácti jsem hodně pil a s postupem času se to zhoršovalo. Ještě před dovršením plnoletosti jsem skončil v psychiatrické léčebně kvůli závislosti na alkoholu. Nikam to ale moc nevedlo. Škol jsem nakonec nechal, v osmnácti se odstěhoval od rodičů a začal jsem pracovat v obchodě,“ přiznává. Kvůli alkoholu ale přišel o práci. To spolu s dalšími problémy po pár měsících dospělo až k tomu, že ze dne na den skončil na ulici, se spoustou dluhů. S tou situací se absolutně nedokázal poprat a pokusil se otrávit. „Naštěstí neúspěšně a nic moc se mi nestalo. A to bylo znamením pokusit se o změnu. Začal jsem se hrabat vzhůru, našel si práci a bydlení, pustil se do splacení dluhů. Krok za krokem jsem bojoval a vracel se zpátky do normálního života.“
Nový směr
Svou temnou minulost nechal jednou pro vždy za sebou a zpět ho nestáhl ani o pár let později bolestivý rozchod s přítelkyní. Místo toho, aby znovu nesáhl k řešení v podobě alkoholu, snažil se na nové situaci najít něco pozitivního. Tehdy si řekl, že se vydá na bezmála roční cestu do Jižní Ameriky. „Měl jsem v té době procestovanou již téměř celou Evropu, a tak jsem se rozhodl využít nově nabyté svobody a životního prostoru k tomu, abych poznal další kontinent. Nějakou dobu jsem se rozhodoval, zda budu cestovat autobusem nebo stopem, až jsem se jednoho rána vzbudil a ta myšlenka jít pěšky se mi sama objevila v hlavě,“ uvádí. Nijak zvlášť se nepřipravoval. Kromě vytýčení předběžného plánu si potřeboval pořídit nějaké vybavení a došetřit peníze na cestu. Aby měl nezbytné finance co nejrychleji, chodil, stejně jako v období, kdy splácel dluhy, do dvou prací najednou. Trvalo ještě asi půl roku, než vyrazil směr Jižní Amerika. To bylo v květnu 2019. „Jediné, co jsem ze svého původního záměru dodržel, byl začátek a konec, tedy kolumbijská Bogota a Santiago de Chile. Zbytek shořel brzy po příletu jako papír. Chtěl jsem ujít něco okolo šesti tisíc pěších kilometrů, nakonec z toho bylo deset tisíc. Můj plán se tedy v průběhu cestu měnil a tvořil, prakticky na každé křižovatce jsem se rozhodoval, jakou cestou se dám. Jediné čeho jsem se držel, bylo, že musím jít zhruba jižním směrem. Dělal jsem však všemožné odbočky podle zajímavostí na cestě, o kterých jsem si přečetl nebo mi o nich řekli místní. Proto nakonec cesta o tolik nabobtnala.“ Nebýt covidu, který jeho putování předčasně ukončil, ušel by ještě zřejmě o pár stovek kilometrů navíc. Kvůli situaci, která nastala loni na jaře po celém světě, byly totiž všechny lety s předstihem zrušeny a hranice Chile, kde tehdy pobýval, uzavřeny. Pro Jana to znamenalo problémy s návratem domů, které musel řešit přes ambasádu, a také s tím spojené dodatečné finanční náklady. Do Evropy se dostal letem organizovaným rakouskou vládou, který ho ovšem vyšel trojnásobně dráž než obyčejná letenka.
Více o jeho cestě čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 23.
