Honza Vodička (51) učí pedagogy, jak si hrát - Vymýšlí »deskovky«!
Několik let působil jako učitel, nakonec se však jeho profesní život začal ubírat trochu jiným směrem. Honza Vodička (51) z Holoubkova totiž objevil kouzlo společenských her, ale jen jako hráč u nich nezůstal. Před třinácti roky se dostala na trh jeho první »deskovka«, po ní následovaly další, jejichž počet rozhodně není konečný. Kromě toho přišel na to, že hry můžou být výbornou pomůckou do školních hodin a začal své znalosti předávat dál.
Honza Vodička pochází z Plzně, kde vyrůstal do svých šesti let, poté se s rodinou odstěhoval do východních Čech. Do rodného kraje se vrátil kvůli studiu na vysoké škole a už zde zůstal. „Hodně mě v dětství ovlivnil čas strávený na naší chatě v Žichlicích. S bratrem a pár kamarády jsme založili klub Stopaři po vzoru Rychlých šípů. Ti byli tehdy sice zakázaní, ale my samozřejmě několik časopisů od pana Foglara měli. Scházeli jsme se v naší klubovně, vedli jsme si kroniku, vyráželi na výlety. A když pršelo, hráli jsme deskovky,“ vzpomíná. V době socialismu byl však jejich výběr dost omezený. Kromě tradičního Člověče, nezlob se!, které bylo snad v každé domácnosti, vycházela jednou za čas v časopisu ABC dvoustrana s jednoduchou hrou. „S partou jsme je také sbírali, měli jsme jich asi dvacet, ale postupně nám přestaly stačit. Začali jsme si proto vytvářet naše vlastní. Moje se jmenovala Cesta pod mořem a byla to klasická »tahovka«, kdy se figurkou postupuje podle hodu kostkou. Měl jsem tam i různé nástrahy, jako sežral tě žralok nebo šlápl jsi na mořského ježka, a hru jsem doplnil různými kresbami s podmořskou tematikou,“ dodává Honza s tím, že tak vlastně úplně první hru vymyslel, když mu bylo osm. Po základní škole šel na gymnázium v Jaroměři, a když se rozhodoval co dál, padla volba na plzeňskou Pedagogickou fakultu. Už na gymnáziu si udělal instruktorské minimum, aby mohl pomáhat v zájmových oddílech. Po vysokoškolských studiích, během kterých potkal svou ženu, se oženil a pět let učil na ZŠ matematiku a fyziku. Shodou okolností pak dostal nabídku ze soukromého osmiletého gymnázia Buďánka pro nadané děti (dnešní Mensa gymnázium), aby si vzal pod křídla volnočasové aktivity studentů. „Přestože to bylo před dvaceti lety, kdy byl u nás internet prakticky cizí slovo a počítač nebo mobil měl málokdo, na naší škole jsme měli na tehdejší dobu perfektně vybavenou počítačovou učebnu. Pro žáky to bylo velké lákadlo a museli jsme je od obrazovek vyhánět, aby šli večer vůbec domů. Což mě pochopitelně trápilo a přemýšlel jsem, co jiného by je mohlo zaujmout.“ Zjistil, že jediné, co je občas od počítačů odtrhne, je jakási desková hra. Byli to, dnes již poměrně známí Osadníci z Katanu, ovšem v německé verzi, jelikož u nás ještě nic takového nebylo. Zahrál si s nimi a nezůstalo u jednoho klání. Postupně Honza poznal další zajímavé hry, pro které nadchl nejen gymnazisty, ale i sebe a svou rodinu, a které ho možná později inspirovaly k tvorbě vlastních deskovek.
První profesionální hra
Na gymnáziu Buďánka působil pět let, dalších deset pracoval na přímořízence ministerstva školství, kde měl na starosti on-line vzdělávání. „Dostal jsem tam možnost udělat pro nadané děti něco celorepublikově. Podařilo se mi rozběhnout projekt Talnet, což byl a stále je kombinovaný systém vzdělávání pro děti se zájmem o přírodní vědy a techniku. Smyslem je podpořit a dát dohromady talentované děti z různých koutů republiky, které by jinak neměly šanci se potkat. Převážnou část aktivit, které již od začátku vzniku projektu probíhají on-line, doplňují během roku pravidelná společná soustředění, expedice a další setkání,“ vypočítává. Ještě za svého působení na ministerstvu nechal vzniknout svou první profesionální hru. Bylo to v roce 2008 a pod hlavičkou firmy Dino Toys, mu vyšla fantasy hra Mágové z Hexanu. O rok později následovala u Albi logická hra nazvaná Hexeto, a poté s menšími či většími přestávkami obohatil hráčský trh o další. Namátkou třeba o hru Empatia, na kterou je nejpyšnější, nebo Aport, která byla vydaná i v cizině, v několika jazykových mutacích. Řada z nich už ale zase v obchodech není. „Firma vydá určitý počet kusů, a pokud je deskovka úspěšná, udělá dotisk. Tím to ale většinou končí, na řadu přijdou novinky,“ doplňuje. Do dnešního dne má Honza Vodička na kontě šestnáct titulů a je zřejmě naším druhým nejvydávanějším autorem deskových her, celkem se jeho her prodalo kolem 30 až 40 tisíc. „Úplně první hra, kterou jsem prodal asi pět let před tím, než vyšli Mágové, se jmenovala Člověče, vytoč se, ale firma ji nakonec nevydala. Byla to variace na klasické »člověče«, vylepšená o otočné plochy, které mohly poslat hráče na delší cestu. Byla to škoda, ale o tom, že bych hry vydával sám, jsem zatím neuvažoval. Rád tvořím a vymýšlím, nicméně asi bych vše nedokázal dotáhnout do konce, na samotný byznys moc nejsem.“ Nápadů má Honza spoustu, proces tvorby deskových her však není tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát. Dnešní trh je přesycený produkty obecně a ani tato oblast není výjimkou. Aby nová hra zaujala a nezapadla, musí mít kromě dostatečné propagace i něco navíc oproti ostatním. „Všechny nápady si píšu, ale nechávám je uležet, abych se neunáhlil. Když si poznámky po nějaké době prolistuji a stále mě baví, začnu pracovat na prvním prototypu hry. Ten pak otestuji se ženou a dětmi, se známými nebo v dětském kroužku. Pokud zaujme a nevynoří se nějaký herní zádrhel, vytvořím vymazlenější prototyp, který nabídnu do některého z vydavatelství.“
Školení učitelů - O tom, jak vypadá, čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 20.
'
