Tomáš Osička (33) musel do Prahy, aby se stal uznávaným vinařem...
Že jablko nepadá daleko od stromu, dnes už dobře ví třiatřicetiletý Tomáš Osička. Rodák z Velkých Bílovic na Moravě vyrůstal ve vinařské rodině, a když se později rozhodoval, na jakou školu jít, vyhrála ta vinařská. To však ještě neznamenalo, že jednou se bude tomuto oboru skutečně věnovat a že v něm dosáhne takového úspěchu. Jeho profesní cesta byla klikatá, častokrát z ní uhnul, aby se k ní nakonec vrátil a zakotvil v Praze v největším vinařství na Salabce, kde jako vinař sklízí jedno ocenění za druhým. Jeho rodina, partnerka Petra, s níž má dvě malé děti, pětiletou Beátku a devítiměsíčního Jonáše, mu fandí a v jeho práci ho podporují.
Už dřív platilo, že v každé moravské rodině byl sklep a ke každému sklepu patří vinohrad. V rodině Tomáše Osičky, rodáka z Velkých Bílovic, to bylo podobně. „Pro vlastní potřebu a pro známé dělal víno už můj praděda a děda a na to navázal můj otec. Odmala jsem v tom vyrůstal. Z maminčiny strany byl tatínek, můj děda zase sadař, dělal ovocnářství na Zlínsku, takže jsem vyrůstal v rodině obklopené zemědělstvím zprava i zleva,“ vypráví svůj původ Tomáš, dnes známý vinař pražské restaurace a vinařství Salabka. Už jako kluk přičichnul k této práci, když odkoukával od svého tatínka krok za krokem při práci ve vinohradě i samotné výroby vína. A občas bylo potřeba přiložit i ruku k dílu. Ve vinohradě je stále co dělat a každá síla přijde vhod. A to se týkalo i malého Tomáše. „Jako malý kluk, kdy jsem doma musel pomáhat, mě to samozřejmě nebavilo, chtěl jsem dělat úplně něco jiného. Hodně mě bavila technika, auta, motorky. Ale nakonec jsem si to rozmyslel a přihlásil se na vinařskou školu ve Valticích,“ říká Tomáš. V té době ale ještě vůbec netušil, jestli by se chtěl jednou vinařstvím i živit.
Miloval traktory
Cesta k němu nebyla zdaleka tak přímočará. Naopak odboček bylo v životě dnes už známého vinaře víc. „Na vinařskou školu jsem šel hlavně proto, že mě vždycky mě hrozně bavilo, jezdit traktorem, tak jsem si to s tím vždy spojoval,“ směje se. První ročník byl nezáživný. Hodně o češtině a matematice, ve druhém ročníku to už bylo lepší. S kamarády ho nejvíc bavilo ježdění po sklepech. Když dostudoval, přemýšlel co dál. „Byl jsem mladý a trošku jsem se hledal. Začal jsem sice pracovat ve vinařství, tam jsem ale zjistil, že jsem nic neuměl. Chyběla mi praxe a začal jsem cítit, že tam sehrál roli i ten můj liknavý zájem o obor, což mě pak asi odradilo, tak jsem šel dělat něco jiného,“ vzpomíná na své první zaměstnání Tomáš. Bylo mu kolem dvaceti, mladý muž, který hledal možnost, jak si vydělat peníze. „Snažil jsem se budovat zářnou kariéru pojišťovacího poradce, protože tam jsem viděl, že budou daleko větší zisky za méně práce, což se ukázalo jako naprostý nesmysl,“ směje se dnes Tomáš, když si vzpomene na svůj velký plán. Naskytla se mu ale příležitost pracovat pro jednu pražskou firmu, která se zabývala prodejem technologií pro vinařství a různých preparátů do výroby. Jako obchodní zástupce jezdil po vinařstvích, a vrátil se tak paradoxně zpátky do oboru, byť z jiné strany. Zase víc přičichnul k vinařské »kuchyni« a začalo ho to hodně bavit.
Návrat domů a jak to bylo dál? Dočtete se v tištěném Aha! pro ženy číslo 26.
