Zemřel mi manžel. Je tohle konec?
Paní Michaela radí čtenářům s jejich sexuálními problémy...
Před pár měsíci mi zemřel manžel. Byli jsme spolu skoro 30 let, a i když to nebylo vždy jednoduché, měli jsme mezi sebou hluboký vztah. Teď se cítím hrozně prázdná. Přiznávám, že mě občas napadne, jestli ještě někdy zažiju lásku. Jestli mě ještě někdo obejme, bude mě chtít… Na druhou stranu si ale nejsem jistá, jestli bych vůbec dokázala znovu někoho pustit k sobě. Někdy mám pocit, že už to nemá smysl, že bych si jen měla zvyknout na samotu. Ale pak přijde večer, kdy toužím po blízkosti, po sdílení... (Lucie, 53)
Milá Lucie,
ztratit partnera po tolika společných letech je něco, co otřese samotnými základy člověka. Není divu, že jste plná nejistoty, pochybností i touhy. Truchlení je proces, který nelze uspěchat. Ale zároveň je úplně přirozené, že v něm začnou vyvstávat otázky týkající se budoucnosti. Patří k tomu.
Je naprosto normální, že se ve vás střídají různé pocity: jednou si myslíte, že už nikoho nechcete, jindy si zase představujete, jaké by to bylo cítit něčí blízkost. Neznamená to, že jste "nevěrná" své minulosti – naopak. Znamená to, že stále žijete.
Ptáte se, jestli je možné začít znovu. Odpověď zní: ano, je. Ale to "znovu" už nebude stejné jako dřív. Bude jiné – možná opatrnější, pomalejší, ale o to vědomější. Mnoho žen (a mužů) ve vašem věku navazuje vztahy, které nejsou o budování nové domácnosti, ale o sdílení, porozumění, intimitě a radosti ze života.
Nemusíte teď vědět, co přesně chcete. Dovolte si to nevědět. Dovolte si jen cítit, co vám dělá dobře, a co ne. Možná jednoho dne zjistíte, že si s někým chcete jen popovídat. Možná se vydáte na víkendový kurz, na výlet, do divadla – a tam se stane něco nečekaného. Láska má mnoho podob a přichází, když ji nehledáme jako nutnost, ale když jsme na ni tiše připraveni.
