Kadeřnice osobností Petra Vavrušková (55): Nesnáším dokonalost!
Pochází z jedné nejslavnějších kadeřnických rodin u nás, jejichž rukama prošla řada známých osobností, od prvorepublikových až po ty současné. Kadeřnice Petra Vavrušková (55) má mezi svou klientelou řadu významných jmen, například první dámu Evu Pavlovou (60), Olgu Menzelovou (47), Antonii Formanovou (27) nebo třeba Jiřinu Bohdalovou (94). Dnes společně se sestrou Irenou, s níž ji od sebe dělí pouze dva a půl roku, provozují salón nedaleko Pražského hradu. Petra je už téměř 40 let se svým partnerem a má dospělou dceru, která žije v Řecku a věnuje se grafickému designu. Ve volném čase ráda tvoří s hlínou, věnuje se keramice a jiné tvořivé činnosti. Jaká je tradice kadeřníků v Petřině rodině? Kde nasbírala svoje zkušenosti? A co dělá, když zavře dveře salónu?
Petro, kam až sahá historie kadeřníků ve vaší rodině?
„Pátrali jsme po tom v rodině a zjistili, že tu tradici odstartoval můj praprastrýc Jan Turek, který si v Praze (někdy kolem roku 1890) ve 20. letech minulého století otevřel salon. Chodily tam ty největší české provorepublikové, ale vlastně i světové filmové hvězdy. Později k němu do učení nastoupila moje babička, která se tam seznámila s mým dědečkem. To byla strana mojí maminky. Ale v naší rodině máme takový unikát, že ta kadeřnická linie nejde jen ze strany maminky, ale i z tatínkovy, protože i rodiče mého táty byli kadeřníci. My se sestrou jsme tak už čtvrtá generace, která se tomuto oboru věnuje.“
Vaši rodiče se tedy seznámili skrze profesi?
„Ano určitě. Až teprve můj muž je z jiného oboru, ten jde úplně jiným směrem. (směje se) Já jsem tomu oboru vlastně ani neměla možnost uprchnout. Pamatuju si, že jsme nějakou revoltu v šestnácti sedmnácti se ségrou dělaly, já jsem chtěla být sochařka nebo keramička, moje sestra zase letuška, ale to byly sny. Na internát mě nepustili, protože jsem měla divokou pubertu. Zůstala jsem doma, a tak jsem také kadeřnicí. (směje se) Ale pravda je, že práce rukama a tvořivost mi je hodně blízká stále. Mám to ráda, takže si dodnes ráda hraju s hlínou a něco tvořím. Když jsem byla před časem doma po operaci nohy, tak jsem byla zavřená v dílně a dělala sochy, busty a koketovala jsem i se sklem a co dodnes miluju, jsou květiny a tak při pohledu na zahradu našeho salonu to tak vypadá. Zbožnuju francouzské dvorky, kde se snoubí sochy se zelení, to bylo pro mě nádherné období.“
Hlavní životní náplní je ale pro vás pořád kadeřnická práce...
„Ano, tu práci mám samozřejmě moc ráda, a i po letech mě stále naplňuje radostí a smyslem. Moje práce nezachraňuje životy, ale dává lidem radost a sebevědomí a to si myslím, není málo...Mám svoji milovanou a po léta vybudovanou klientelu a v salónu jsme naprosto sehraný moc fajn tým naprostých profíků. Říkám, že už jsme spíš taková rodina než kolegové, což považuju za velkou výhru. Život mám tak i díky tomu moc hezký.“
Salón máte dohromady s vaší sestrou, která je také kadeřnicí. Jak k tomu došlo?
„Původně jsme ho založily s naší maminkou. To bylo po revoluci, kdy jsme byly jedny z prvních. Maminka už měla zkušenosti, už předtím otevřela nejlepší salón v Praze ve Smečkách s Gerhardem Matuschkou, táta zase pracoval v salónu Zuzana na Václavském náměstí. Máma je neskutečně podnikavý člověk, vždycky si uměla prosadit svou a nebála se. A když už jsme s ní se sestrou v bytě nebydlely, tak si otevřela z našich pokojů doma salón, kde jsme po krátké době začaly obě se sestrou také pracovat. Časem nám ten prostor byl ale malý. Rozkřiklo se vše po Praze a zákaznice to u nás zbožňovaly a hlavně vše bylo nové a neokoukané. Dodnes si pamatuju, jak jsem v neděli ráno dělala Ondřejovi Hejmovi trvalou, on seděl u nás v obýváku v té čepici a máma vyvezla z ložnice, přece jen byla neděle a viděla ho tam. On jí popřál dobré ráno, a máma řekla: A dost. (směje se) To byl vlastně takový motor k tomu, abychom začaly hledat větší prostory, a našly jsme je v Praze na Kulaťáku. To byl rok 1991. V té době jsem vyhrála jednu ze soutěží Miss a moje sestra zase mistrovství republiky, měly jsme tak obrovský potenciál a totální tah na branku. Byl to salón prostorný, krásný a navíc s kosmetikou, manikúrou, pedikúrou, solárkem a podobně. V té době jsme měly obrovský zájem z řad mladých kadeřníků, kteří u nás chtěli pracovat. Pracovat u nás byla, troufnu si říct, prestiž.“
Co bylo pak?
„Takhle to fungovalo dvacet sedm let, ale už v průběhu maminka odstoupila a my se sestrou pokračovaly až do momentu, kdy jsme se rozhodly změnit prostředí a vytvořit si nový, moderní salón dle našich představ. Hledaly jsme asi šest let a najednou se nám naskytl prostor v překrásné čtvrti Hradčan v blízkosti Pražského hradu, kde to milujeme a kde jsme spokojené dodnes. Salon jsme vytvořili komorně nám a naši klientele na míru.“
To je obdivuhodné, jak vás se setrou tolik let spojuje podnikání...
Nejen o tom čtěte v tištěném APŽ číslo 30.
