Monika Ben Thabetová (45) - Překládá řeč čísel...
Vyrůstala na Moravě a pro svůj exotický vzhled byla v dětství a dospívání terčem posměchu a urážek. Poměrně brzy se Monika Ben Thabetová (45) stala matkou a právě její dcera byla tím hlavním důvodem, proč kvůli rasovým útokům emigrovala do Itálie. V té době se už věnovala řeči čísel podle data narození, která jí pomohla v nejedné vypjaté situaci i při řešení každodenních problémů. Dnes platí za úspěšnou numeroložku a spirituální koučku, mezi jejíž klienty patří nejen velké korporace, ale také vrcholoví sportovci a osobnosti showbyznysu.
Monika Ben Thabetová se narodila v Brně, do národnostně smíšené rodiny. Její maminka je Češka, její otec pochází ze Súdánu, kam se odstěhovali, když jí bylo něco přes dva roky. Z afrického venkova nemá příliš vzpomínek, matně si vybavuje jen horko, prach a děti, se kterými si v období dešťů hrávala v blátě. „Z maminčina vyprávění vím, že jsem nejradši trávila čas ve stanu stařešiny. Nejspíš mě k němu něco velmi táhlo, protože pokaždé, když mě k němu zavedla, zůstávala jsem u něj celé hodiny,“ uvádí. Po roce odjela s maminkou do Československa, protože se obě nakazily malárií a žlutou zimnicí, a zpět se už nikdy nevrátily. Její otec v Súdánu zůstal a po čase s ním ztratily kontakt. Když bylo Monice pět, maminka se znovu vdala a nový otčím ji adoptoval. Krátce na to se rodina přestěhovala z Brna do jihomoravské vísky, kde nastoupila do školky. „Jak jsem záhy na vlastní kůži pocítila, místní nikdy zblízka neviděli člověka tmavé pleti a, mírně řečeno, nebyli etnické rozmanitosti ve vsi příliš nakloněni. Neměla jsem tedy moc kamarádů, protože jim jejich rodiče zakazovali si se mnou hrát.“ Na základní škole byla situace ještě napjatější. Nikdo jí nechtěl podat ruku, natož vedle ní sedět. Spolužáci se jí štítili, protože prý měli strach, že se o ni ušpiní. Nevynechali jedinou příležitost se jí vysmát a ani učitelé situaci nepomáhali. Nechávali ji sedět samotnou v poslední »oslovské« lavici a nebyl nikdo, u koho by našla byť špetku zastání. „Jediný, kdo se postavil na moji obranu, byla maminka, sama ale měla hodně starostí. Dřela v místním kravíně, kde s otčímem pracovali.“ Monika se začala uzavírat do sebe a jejím jediným přítelem byl tehdy její pes Míša, se kterým trávila dlouhé hodiny na procházkách v lese. Další spřízněná duše přišla Monice do života, když jí bylo devět, a narodila se její sestra. Domácí pohoda však netrvala dlouho, protože otčímovi se během několika let zhoršilo zdraví a musel být hospitalizován. „Na všechno jsme zůstaly samy. Máma pracovala do úmoru a já se starala o sestřičku.“
Pomohla numerologie
Až do svých čtrnácti let byla přesvědčená, že jejím pravým otcem je její otčím, protože doma jí o jejím původu nikdo nic neřekl. Postupně si však svou rozdílnou barvu pleti uvědomovala a vypozorovala, že Afrika a vše, co s ní souviselo, je u nich v rodině tabu. Začala se vyptávat a možná, aby ji její maminka zabavila něčím jiným, vypočítala jí na papír pomocí jakési tabulky, jak může podle data svého narození zjistit své slabé a silné stránky. „Čísla mají zvláštní energii a mohou ti vypovědět všechno, co si přeješ znát, řekla nakonec tajemně. Ale já jako správný huberťák jsem papír strčila do kapsy a suverénně odkráčela.“ Občas na výpočet narazila v šuplíku nočního stolku a sem tam do něj nakoukla, až postupně pochopila, že mezi čísly z papíru a jejími pocity existuje souvislost. Začala se tedy tabulkou zabývat více. V té době se otčím vrátil z nemocnice, ale byl jako vyměněný. „Napadlo mě použít tabulky k výkladu jeho data narození a porovnat ho s tím mým. Ledacos mi díky tomu došlo, i můj skutečný původ, takže jsem po něm začala tajně pátrat. Jako zázrakem jsem za nějaký čas našla u babičky fotografii a na ní byl on, můj biologický otec,“ vysvětluje. Svého otce našla až po třech letech, ve svých osmnácti s ním poprvé v životě mluvila po telefonu a o čtyři roky později ho konečně viděla naživo. Na jednu stranu byla šťastná, ale zároveň i zklamaná jeho určitým nezájmem. Mezitím se však v životě Moniky udála spousta zásadních věcí. Nastoupila na střední zemědělskou školu, kde však martýrium spojené s jejím původem pokračovalo dál a brzy ji tedy opustila. Následně se jí podařilo dostat na zemědělskou školu v Kloboukách u Brna, kde studovali i zahraniční studenti a všichni tam byli na multikulturní prostředí zvyklí. Jednoho dne se v Brně cestou ze školy seznámila s vysokoškolákem z Afriky a byla z toho to láska jako trám. Když ale Monika po pár měsících vztahu otěhotněla, její milý to neunesl a zmizel. „Bylo mi sedmnáct a zhroutil se mi celý svět. Rozhodla jsem se ale, že si miminko nechám. V duchu jsem si říkala, že už tak nebudu nikdy sama,“ vypráví. Na rok přerušila školu, ale poté studium dokončila a úspěšně odmaturovala. Když pak bylo dceři devět měsíců, poznala svého budoucího muže. Bohužel to nebyla taková idylka, jak si představovala a zřejmě i následkem toho, se u ní projevily zdravotní potíže. „Měla jsem problémy s ledvinami, pak s trávicím ústrojím a ochrnutím lícního nervu, časem se přidala i nadváha. Bylo mi sotva jednadvacet a už jsem polykala spoustu prášků.“ Neutěšený zdravotní stav ji přivedl do nemocnice, odkud však odcházela jako »nový« člověk. Díky svému vnitřnímu hlasu, který tam k ní intenzivně promlouval, jí došlo, že by měla konečně převzít odpovědnost za svůj život. A že ji v tom může pomoci numerologie, do které ji před lety zasvětila maminka. „Pochopila jsem, jak interpretovat jemnou vibraci čísel. Cítila jsem, že ke mně čísla prostě začala mluvit. Doma jsem pak každý den počítala data narození různých lidí a stále víc jsem se zdokonalovala ve schopnosti vnořit se do esence každého člověka,“ vysvětluje.
Nový život? O něm čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 40.