Kateřina (41) se před 15 lety provdala na Nový Zéland...
Od mládí měla Kateřina Dowd (41) tak trochu toulavé boty, a tak není divu, že když jí bylo jednadvacet, odjela z rodné Prahy do Londýna. Dva roky tam pracovala jako chůva a další dva roky jako asistentka jedné firmy. Netušila však, že britskou metropoli brzy vymění za daleko vzdálenější bydliště… V Londýně se totiž seznámila s příjemným mladíkem Trentem, který pocházel z Nového Zélandu. V této zemi, v jihozápadní části Tichého oceánu, žije už 15 let.
Jak byste, Katko, popsala svůj první dojem po příletu na Nový Zéland?
„Připadalo mi, že tam nejsou vůbec žádní lidé. Jen samá obrovská prostranství s minimálním počtem obyvatel. A nádherná příroda, kterou já miluju.“
Ještě vás něco dostalo?
„To, co na Zélandu ještě intenzivněji vnímáte, jsou mezilidské vztahy. Sousedé si tady vycházejí navzájem vstříc, prodavačky se na vás usmívají a prohodí vždy pár slov. Zákazník je tu zkrátka pánem nejen na papíře. Novozélanďané navíc nemají rádi lidi, kteří se vychloubají, ohánějí se tituly a vystavují na odiv třeba to, jaké auto řídí. Zato oceňují, když je člověk vstřícný, přátelský, pracovitý, a také si s vámi rádi popovídají u piva.“
Pojďme ale zpět k vašim začátkům na ostrově. Jak známost s Trentem pokračovala?
„Ještě před svatbou, když jsme spolu chodili, jsem letěla na Zéland na Vánoce, abych zemi blíže poznala. Procestovali jsme s Trentem jižní i severní ostrov. Bylo jasné, že můj budoucí manžel v Evropě žít nechce. Potřebuje totiž k životu moře a hodně prostoru, takže bylo zřejmé, že stěhovat se budu já. Ale až takové potíže mi to nečinilo.“
Vám tedy ne, ale jak to nesli vaši rodiče?
„Moji rodiče mé rozhodnutí akceptovali a podpořili mě, nikdy mi v tom nebránili. A přestože si myslím, že to pro ně bylo těžké, nikdy nedali nic najevo. Viděli, jak jsme s nastávajícím manželem šťastni, a tak nám lásku přáli.“
A pak byla svatba…
„Svatbu jsme měli ale ještě v Praze, na Vyšehradě v kostele sv. Petra a Pavla. Byla to takový ten katolický obřad se vším – se čtením v češtině i v angličtině. Oběd jsme pak měli v Mánesu pro nejbližší přátele a rodinu. Slétali se z celého světa. Pak jsme pluli lodí od Mánesu na Císařskou louku. Ten den začalo pršet a nepřestalo. Bylo totiž 6. srpna 2002 a právě začaly velké povodně...“
Šlo vše podle obvyklého pořádku – svatba a pak první dítě?
„Ano, tak to bylo. To jsme ještě nejdřív žili v Londýně. Chtěla jsem rodit v Praze, a tak se uskutečnil přesun. Pod dohledem svých rodičů jsem tu trávila větší část těhotenství. Manžel za mnou jezdil a shodou okolností, když naposled přijel, pár hodin nato přišla na svět dcera Natálka. Stihl být i u porodu.“
Jak dlouho se na zéland vlastně stěhovala a zda se plánuje vrátit se dozvíte v tištěném Aha! pro ženy číslo 51-52.