Studentka Anna (18) pobývala rok v Japonsku: Nejvíc ji chyběly České Vánoce!
Studovat v zahraničí lákalo Aničku Závadovou už dlouho. Viděla v tom šanci zlepšit se v cizích jazycích, ale chtěla také získat nové zkušenosti a zjistit, jak by se jí žilo mimo prostředí, na které je zvyklá. Původně uvažovala o návštěvě některé z anglofonních oblastí, ale nakonec u ní vyhrálo Japonsko, kde se rozhodla strávit rovnou celý rok. Jak se jí v zemi vycházejícího slunce žilo a co jí tamní pobyt dal?
Velkým impulzem splnit si své přání a odjet studovat do zahraničí byla pro Aničku její sestřenice. Ta za sebou měla vydařený studijní pobyt v USA, kam odjela skrze organizaci AFS, která pro středoškoláky zprostředkovává studijní pobyty v různých koutech světa. Když se díky tomu začala Anička zajímat, jaké jsou možnosti a zjistila, z kolika zemí může vybírat, padla její volba právě na Japonsko. „Přišlo mi to jako skvělá příležitost naučit se nový jazyk a poznat nějakou opravdu vzdálenou kulturu. Pro Japonsko jsem se nakonec rozhodla, protože co se kultury týče je skutečně jedinečné. Jako ostrovnímu státu, který dlouho zůstával v izolaci od ostatních zemí, se v něm navzdory modernizaci dodnes dochovala spousta starých tradic a do jisté míry i způsob života. Před odjezdem jsem toho o něm tolik nevěděla a snad i to mě lákalo,“ vysvětluje Anna. Jelikož však v té době ještě nebyla plnoletá, musela vše konzultovat se svými rodiči, kteří ji naštěstí plně podpořili. „Někdy se mi skoro zdálo, že z toho mého »výletu« mají větší radost než já. Myslím, že i tak o mě sice měli starost, ale neslo se to spíš v duchu »Dávej na sebe pozor«. Studium v zahraničí mi nezakazovali ani nerozmlouvali,“ dodává. Ani ona sama vyloženě žádné veliké obavy neměla, jen byla těsně před odletem nervózní, nicméně mnohem více převažovalo těšení se. Byla zvědavá, jaké budou její hostitelská rodina, škola a vůbec vše nové a exotické.
»Náhradní« rodina
Několik prvních měsíců se musela Anička spolehnout především na svou perfektní angličtinu, protože japonsky se začala učit teprve po rozhodnutí odletět, což bylo si půl roku dopředu. „Podařilo se mi teoreticky obsáhnout nějakou základní gramatiku a horko těžko jsem se naučila obě slabičné abecedy, hiraganu s katakanou. Po příletu jsem ale stejně zjistila, že to po mně žádný Japonec nepřečte a písmo jsem si musela postupně celé opravit. Angličtina mi pomáhala v hostitelské rodině hlavně ze začátku a překvapivě jsem uplatnila i tu trochu němčiny, co umím, protože můj hostitelský bratr studoval rok v Německu,“ popisuje. V Japonsku bydlela v menším městě Fukui na západním pobřeží ostrova Honšů v rodině se třemi dětmi a stejným počtem koček. Se všemi jejími členy si sedla hned zkraje a všichni jí byli během pobytu velkou oporou. „Hodně času jsem trávila hlavně s maminkou, někdy jsem jí pomáhala vařit a často jsme si povídaly. Všichni moji hostitelští sourozenci byli starší než já, což pro mě bylo zvláštní – tady v Čechách jsem ze svých sourozenců nejstarší, tak se mi proměnila role. Sourozenci mě často brali s sebou, když šli s kamarády ven. Tatínek hodně pracoval, z domu odcházel jako první a vracel se jako poslední. Ale i tak si s ním vždycky večer rodina sedla alespoň na hrnek kávy,“ vzpomíná Anna. Poznávala i vzdálenější příbuzné, kromě babičky s dědečkem postupně i tety, strýce a bratrance. „Rodina mě přijala jako vlastní a já jsem se tak nakonec skutečně cítila,“ doplňuje.
Jak vypadá v Japonsku výuka a co studentský život? Dozvíte se v tištěném Aha! pro ženy číslo 50.
