Kristýna Lafková (25) z Kladna: V její kavárně to mňouká!
I když je sama silně alergická na zvířecí srst, čtyřnohé mazlíčky miluje a celý život je chová. Její největší láskou byly od malička kočky. A to byl také hlavní důvod, proč se Kristýna Lafková (25) pustila do netradičního byznysu a v květnu loňského roku zprovoznila v Kladně Kavárnu u kočičích tlapek. Dnes ji obývá devět koček, se kterými se mohou potěšit všichni zákazníci, kteří sem na kávu, koláč nebo dortík zavítají.
Kristýna vystudovala střední hotelovou školu a posléze hotelový management na vyšší odborné škole. „Nějakou dobu jsem pracovala v knihkupectví, ale vždy jsem chtěla podnikat. Stále jsem přemýšlela, jak spojit lásku ke kočkám a to, že mám ráda kávu. Nakonec jsem se inspirovala v Praze, kde jsou kočičí kavárny čtyři. V Kladně nic takového nebylo, a jakmile se objevily vhodné prostory, šla jsem do toho,“ vzpomíná Kristýna. Pokud chce člověk podnikat v pohostinství, musí ovšem splňovat přísné normy dané zákonem. „V našem případě paradoxně nebyl problém s hygienou, ale na stavebním odboru. Předělat kancelářský prostor na kavárnu vyžadovalo dlouhý schvalovací proces, ale nakonec se vše podařilo. Pokud jde o hygienu, ta u nás byla před a po otevření a jednou i na základě udání, ale kontroly dopadly dobře. Když máme v kavárně zvířata, jsou nároky na úklid vyšší, ale daří se nám je plnit tak, aby to tu nebylo cítit. Záchody a škrabadla mají kočky v místnosti, která je od kavárenských prostor oddělená,“ shrnuje Kristýna.
Na vlastní nebezpečí
Sama trpí silnou alergií na zvířecí srst, láska ke zvířatům byla pro ni ale na prvním místě. „Táta pracoval u vězeňské služby, tak jsme měli doma německého ovčáka, po něm labradora a pak dalšího psa, kterého jsme zachránili z ulice. Rodiče jsem také uprosila, aby mi pořídili kotě. Teď mám kočičí kavárnu a doma třínohou kočičku z útulku,“ doplňuje Kristýna. Lékaři jí hrozili, že pokud nedá zvíře pryč, její zdravotní stav se bude zhoršovat, nevyjde ani schody a budou ji muset při jakékoliv vyšší zátěži dávat kyslík. Absolvovala proto tříletou léčbu autoimunitní vakcínou. „Léčba trochu pomohla, ale aby byla úplná, bylo by třeba v ní ještě pokračovat, jenže vakcína se přestala vyrábět. Ale myslím, že i alergie je jen o tom, jak moc se jí poddáte. Samozřejmě beru léky a při kontaktu se zvířaty se musím občas vysmrkat, ale neřeším to. Prostě vyháním alergen alergenem,“ směje se provozovatelka kavárny. Alergici a těhotné ženy vstupují do kavárny na vlastní nebezpečí jako ostatně všichni. Mezi nejčastější zákazníky patří maminky s dětmi. „Nejsme proti dětem, naopak, jen je potřeba, aby jejich hraní si s kočkami probíhalo pod dohledem rodičů. Občas se stane, že ti si dají kávu a pošlou děti hrát si vedle. Pak vzniká nebezpečí, že děti nebo kočky se nechají unést hrou a mohlo by dojít ke zranění. Zatím se nic takového naštěstí nestalo,“ říká. S kočkami se chodí pomazlit i hodně mužů nebo páry různého věku. „Máme tu jednu paní, která je na kočky silně alergická, ale miluje je. Vždy se nadopuje léky a ví, že si tu může s nimi pohrát a dát si kávu. Podle našich zkušeností tu každý zněžní, i na pohled drsní chlapi na kočky šišlají a hladí je,“ říká Kristýna.
Každá má svůj příběh
Aby lidé věděli, jak se ke kočkám chovat, mají v Kavárně u kočičích tlapek sepsána pravidla, která leží na každém stole. Hlavní je zvířatům neubližovat a nekrmit je. „Problém je, i když jim zákazníci dají jen něco málo ze svého dortíku. Pokud to udělá každý, bývá kočkám špatně. Stejné je to s pamlsky. Jsme rádi, když jim přinesou něco dobrého, ale raději ať to dají nám a my jim pro ně dáme omezený příděl. To, že kočky loudí, neznamená, že u nás strádají.“ Dalším pravidlem je zvířátka nebudit a nevytahovat z pelíšku, když spí. Důležité je také respektování jejich nálady. V kavárně žije v současnosti devět koček. „Oproti původně plánovaným pěti je to víc, ale stalo se a vše funguje. Úplný strop je deset, pokud by to opravdu bylo nutné,“ dodává kavárnice. Jen dvě zdejší obyvatelky nejsou z ulice, mainská mývalí kočka Bára, kterou si Kristýna koupila, a zrzavý kocourek Miky, kterého si původní majitelka nemohla nechat. Nejvíc udiví příběh bílého kocourka Snížka, který měl skončit jako krmení pro hady, a to jen proto, že se jeho majitelům nelíbilo, jakou má povahu. Naštěstí byl zachráněn a dostal se do kladenské kavárny. „Od začátku to byl mazel, jen mu trochu déle trvalo zvyknout si na cizí lidi a ostatní kočky,“ usmívá se Kristýna. Většina ostatních jsou nechtěná koťata a toulavé kočky.
Kde ještě kočičí tlapky pomáhají a co se v kavárně bude dít v budoucnu? Dozvíte se v tištěném Aha! pro ženy číslo 48.