Soňa Froňková (47): Jako první žena startovala Velkou pardubickou!
Byla městské dítě, které milovalo zvířata. Díky chovu křečků a andulek se nakonec Soňa Froňková (47) rozhodla pro studium střední a pak vysoké zemědělské školy, kde se dostala ke koním. A u těch už zůstala! I když se nakonec nestala profesionální žokejkou, jsou koně její celoživotní láskou a chce jim být co nejvíce prospěšná. I proto se věnuje řízení dostihové školy a je členkou několika dostihových organizací. Při tom všem zvládá být matkou dvou dětí…
V její rodině nikdo neměl co do činění se zemědělstvím ani se zvířaty. „Bydleli jsme v Plzni v paneláku, ale zvířata jsem měla ráda, chovala jsem doma křečky, andulky, myši a podobně. Chtěla jsem mít koně, to ale nešlo, a tak jsem zamířila na střední zemědělskou školu v Plasích a pak na vysokou zemědělskou do Českých Budějovic. Ve 3. ročníku jsme pak měli semestrální praxi, která mě zavála do pražské Chuchle, a tady už jsem zůstala,“ vzpomíná Soňa. V Chuchli začala jako asistentka mistra odborného výcviku, mezitím dokončila vysokou a doplnila si pedagogické vzdělání, aby mohla učit. „Postupně jsem se stala mistrem odborného výcviku, zástupcem ředitele pro praktické vyučování, a když pak původní ředitel školy odcházel do důchodu, vyhrála jsem konkurz na jeho místo, i když jsem o to vlastně ani moc nestála,“ popisuje ředitelka.
V zákulisí dostihů
Školství je u nás spíše doménou žen, a to platí i na škole v Chuchli, i převážnou část tvoří dívky. Získat si respekt na škole pro Soňu problém nebyl, v prostředí dostihového sportu to ale bylo jinak: „Dostihový sport je stále doménou mužů, je to hlavně o fyzičce a síle. Já sice odmala chtěla být žokejkou, ale pak jsem zjistila, že na to, abych jezdila dostihy, nemám předpoklady, proto jsem koním chtěla být užitečná jinak. Postupně jsem do dostihového prostředí více pronikala a časem se jako první žena dostala až ke startování dostihů. Začala jsem před lety s dostihy klusáků (klusák je speciálně vyšlechtěn k tahání sulky, malého vozíku s jezdcem – pozn. red.), kde mě na startu zaučoval inženýr Šindler, legendární startér, který třiatřicetkrát startoval Velkou pardubickou.“ Vzhledem ke své cílevědomosti, píli a vytrvalosti si Soňa v dostihovém sportu postupně vybudovala skvělou reputaci. Přispěla k tomu i její práce v dostihových organizacích – Radě Jockey Clubu, České klusácké asociaci a práce rozhodčí při dostizích. „Jednou v létě mě pak oslovili s tím, že bych mohla startovat Velkou pardubickou. Souhlasila jsem okamžitě, je to přece náš nejprestižnější dostih!“ usmívá se Soňa a dodává: „Startovat dostih neznamená jen mávnout praporkem. Znamená to kontrolu koní a jezdců, všech hlášených pomůcek pro koně, vyslat koně do zkušebního cvalu nebo na zkušební skok před dostihem, přehlídku koní pro diváky před velkými dostihy, určit pořadí, v jakém koně budou vstupovat do startovacích boxů, sladit to s případnými požadavky jezdců a trenérů, a hlavně udělat vše pro to, aby všichni koně měli možnost správně odstartovat. Je to náročná a zodpovědná funkce, když se rozhodnete špatně, a na rozhodnutí máte třeba jenom vteřinu, může to skončit až anulováním dostihu.“
Jací známí žokejové školu absolvovali a kdo Soňu v jejím úsilí nejvíce podporuje? Dozvíte se v tištěném Aha! pro ženy číslo 1.