Chovatelka Tanja Askani (57) si může říkat „máma vlků“, tyto šelmy ji zcela pohltily!
Vztah ke zvířatům měla Tanja Askani (57), rodačka z Ostravy, už jako děvče. Znala každého tvora v okolí, věděla, co má za potíže, mnohdy ho i léčila. Láska k muži ji odvedla do ciziny a jiná, ještě silnější, jí pomohla tam zakotvit. Věnuje se péči o šelmy, které nezřídka vzbuzují úzkost a strach. Vlci jsou v mnoha kulturách posvátná zvířata. Ona jim rozumí a snaží se, aby přežili.
Úplně ji pohltili
Časem jí osud přivedl do cesty druhého manžela. Milovníka zvířat, který jim rozumí. Tanja říká, že je této šťastné náhodě vděčná, protože jak tvrdí, nevyhledává společnost, natož aby hledala partnera. „To by každý nevydržel,“ směje se žena, která se nebojí ani medvěda. „Protože je to úplně jiný životní styl. Když člověk chce pracovat s šelmami s takovou intenzitou, jak to dělám já, tak se to nedá dělat napůl. Protože to může být životně nebezpečné,“ vysvětluje. Ona sama se snaží pobývat se „svými“ vlky co nejvíc. Rozumí jim, umí rozpoznat a pochopit jejich reakce. Ví, že jsou období, kdy se k nim nesmí přiblížit, a respektuje to. Zvířata mají mimořádný vztah i k Tanje, která je pro ně členem smečky. Vítaným pomocníkem je pro ni právě manžel. „Vlky zná a umí je přesně odhadnout,“ pochvaluje si Tanja spolupráci. Je její pravou rukou a v nutných případech ji dovede zastoupit. Naposled to bylo letos v srpnu, kdy se chovatelka vydala do Prahy, aby zde prezentovala svou knihu Vlčí stopy. Do Čech se jí ale vůbec nechtělo. Vysvětluje: „Momentálně mě vlci zcela pohltili. Pokud pracujete ve fabrice nebo máte nějakého koníčka, dá se načas „zavřít do skříně“. Ale s živým materiálem to nejde. U vlků se můžu nechat vystřídat jenom na krátkou dobu.“ Za manželovu pomoc je vděčná. Dcera Kateřina už je dospělá a žije ve vlastní domácnosti. „Vyrůstala poblíž nejrůznějších zvířat, průběžně se vyskytujících u nás doma, takže má ke všem živým tvorům velmi hezký vztah. Jde však vlastní cestou a pracuje ve zcela jiném oboru,“ představuje ji Tanja.
Je to jako u lidí
Cestu do Prahy plánovala spisovatelka a fotografka tři čtvrtě roku. Šlo o krátký výlet, přesto byla jako na trní. Před časem si sice předsevzala, že už dalšího vlka odchovávat nebude, ale ujala se zatoulaného vlčího štěněte, Anušky. „Odjížděla jsem s těžkým srdcem, ale jsme s manželem neustále v kontaktu. Hlásí mi, kdy Anuška papala a kdy spinkala a že si s ní hrál…“ líčila během povídání pro Aha! pro ženy. Tanja přirovnává vlčí mláďata k lidským. „Malé děti si hrají na pískovišti a člověk má všechno pod kontrolou. Pak přijde puberta, kdy děti zkouší slabiny rodičů a svoje síly. Přesně tak je to u vlčat, ale když jsou vlci dospělí, jsou rádi, když maminka přijde na kafe a zase už jde. Byli by nervózní, kdybych u nich seděla dvacet čtyři hodin,“ usmívá se při srovnání. Můžeme si ovšem ze zvířat vzít příklad. „Vlci neplýtvají energií na to, aby se hádali, aby se přeli, aby si něco dokazovali. Tam jde opravdu o zachování rodu. Co nejefektivněji si zařídit normální život a zajistit budoucnost svým potomkům,“ říká Tanja.
Budou žít?
Svým svěřencům se snaží život co nejvíce zpříjemnit. Kromě jiných radostí jim nosí do výběhu „zprávy“ nebo „poštu“. Například větvičky z lesní mýtinky. „Oni si přečtou, kolik zajíců tam přeběhlo, co se tam dělo. Orientují se hlavně čichem,“ říká o vlcích jejich opatrovnice. Ve Wildparku poblíž Hamburku denně seznamuje návštěvníky s těmito šelmami, snaží se podpořit jejich ochranu a vyvrací mnohé mýty. V Německu stoupl počet volně žijících vlků a ozývají se hlasy pro jejich redukci. Ošetřovatelka však oponuje argumentům o přemnožení: „Vlci nikdy neměli přirozené nepřátele. Dravci jsou kontrolovaní svou kořistí. Pokud kořist není přemnožená, okamžitě klesá i porodnost dravců.“ O tom, proč vlci někdy útočí na domácí zvířata nebo se přibližují k lidským obydlím, píše ve své knize. Vysvětluje, že zvířata často ztrácejí instinkty, pokud narušíme jejich přirozený vývoj. Tanja by ráda vychovala následovníky, ale… „Zjistila jsem, že nejsem schopna najít stejného nadšence pro vlky, jako jsem já. Každý zpočátku závidí - Jé, ty máš nejlepší zaměstnání na světě, to bych chtěla dělat! - Ale pak ta výjimečnost zevšední, osoba si uvědomí, že to je především nepřetržitá trpělivá práce, a zájem opadne.“ Po chvíli říká, že si neumí představit, že by ještě někdy dělala něco jiného. U vlků je nejspokojenější, netouží po moři ani jiných výletech. O své návštěvě Prahy prohlásila: „Byla to pro mě jako cesta kolem světa, protože jsem neopustila smečku několik let ani na jeden den.“
Celý článek čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 40.