Chovatelka Tanja Askani (57) - Vlčí smečka je jako má rodina...
Vztah ke zvířatům měla Tanja Askani (57), rodačka z Ostravy, už jako děvče. Znala každého tvora v okolí, věděla, co má za potíže, mnohdy ho i léčila. Láska k muži ji odvedla do ciziny a jiná, ještě silnější, jí pomohla tam zakotvit. Věnuje se péči o šelmy, které nezřídka vzbuzují úzkost a strach. Vlci jsou v mnoha kulturách posvátná zvířata. Ona jim rozumí a snaží se, aby přežili.
Přestože Tanja, rodným jménem Kovalská, žije už téměř třicet let v Německu, rodným jazykem mluví dobře, s typickým ostravským přízvukem. Lásku ke zvířatům nejspíš zdědila po svém otci, myslivci. Ten kolikrát přinesl domů, do panelákového bytu na sídlišti, poraněného tvorečka a Tanja byla šťastná, když se o něj mohla starat. V péči měla liščátko nebo jehně, které pásla na trávě mezi věžáky. Ráda jezdila s rodiči do přírody. „Každý týden se v pátek v poledne odjíždělo na chalupu, přijíždělo se v neděli večer,“ vypráví. Tam, v Jeseníkách trávila i každé prázdniny.
Za láskou do Německa
Vystudovala střední školu technickou a zemědělskou v Novém Jičíně a stala se členkou jezdeckého oddílu. Volný čas trávila v záchranné stanici pro dravé ptáky. Jejím koníčkem se stalo sokolnictví, udělala zkoušky a byla z ní sokolnice. Po maturitě nastoupila jako zootechnička v pohraniční oblasti. Podmínky v jednotném zemědělském družstvu však byly v té době natolik frustrující, že se zanedlouho vrátila zpět do města. Jelikož jejím druhým koníčkem byl výtvarný projev, našla si práci v Domě umění a absolvovala restaurátorský kurz. Dál se věnovala sokolnictví. „Měla jsem vlastního jestřába,“ vzpomíná Tanja. Při tomto hobby se seznámila s budoucím německým manželem. „… a vydala jsem se s ním do Německa,“ říká a dodává: „Byl to skok do tmy, protože jsem téměř neuměla německy. Ale zamilovaný člověk neuvažuje. Byla jsem mladá a lákalo mě, že budeme mít společné zájmy.“
Sokolnice v zooparku
Do bývalého západního Německa mohla odjet až v roce 1990, to jí bylo osmadvacet let. „Především maminka byla hodně smutná,“ líčí Tanja sled událostí. „Už když jsem pracovala v pohraničí, odkud jsem mohla být za dvě hodiny doma, to nebylo jednoduché. Neexistoval internet ani chytré mobily, takže jsme si volávali jednou týdně a museli se dívat na hodinky. Volat z Německa bylo samozřejmě ještě mnohem dražší, takže méně časté.“ Tanja pracovala jako sokolnice v zooparku nedaleko Hamburku. Byly tu i výběhy s vlky. Tohle zvíře mladou ženu fascinovalo už od dětství a začala se o ně zajímat i v práci.
První šelmička
V roce 1992 se jí do rukou dostala malá chundelatá kulička. Štěně polárního vlka, které ztratilo matku. Tanja ho vypiplala, i když to zpočátku vypadalo, že mladá vlčice nepřežije. Starala se o ni ve dne v noci, sbírala zkušenosti a vytvořila si k ní jedinečný vztah. Postupně se v životě chovatelky objevovali další vlci. Tanja k nim přistupuje vždy jako k rovnocenným tvorům. Jak píše v knize Vlčí stopy v pasáži O autorce její sestra Monika Zelinová: „… na základě pozorování a pochopení, respektu, lásky a vědomostí dává novou podobu vzájemným vztahům mezi člověkem a vlkem.“ Zatímco manželský svazek, kvůli němuž Tanja odešla do Německa, nevydržel, zrodila se nová láska, která ji donutila zůstat tam natrvalo.
Jak si vlky zamilovala a najde někdy podobného nadšence pro vlky, jako je ona sama? Čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 40.