Fotografka Lenka Klicperová (42) se dobrovolně vydává válkou sužovaných zemí!
Je válečnou fotografkou, novinářkou a dokumentaristkou. Lenka Klicperová (42) pracovala v řadě afrických zemí, několikrát navštívila jako reportérka Afghánistán. Dostala se do Somálska sužovaného dlouhotrvajícími boji, byla i v Sýrii a Libyi. Její práce jí přináší uspokojení, ale současně si vybírá i velkou daň. Snímky, které vytváří, jsou prostě, jak sama říká, vykoupené velkým rizikem…
Jako malá hrála Lenka na housle, ale největší zálibu našla v dobrodružných knížkách. Milovala rodokapsy, přečetla snad všechny májovky a verneovky. Stejně jako hrdinové jejich příběhů se později vydala podobnou, ale mnoha nebezpečnější cestou. Její první návštěvou exotičtější země byla Angola, kam zamířila jako novinářský doprovod s tehdejším ministrem zahraničí Cyrilem Svobodou. „Bylo to symbolické, protože právě jednou z mých nejoblíbenějších knížek byl Patnáctiletý kapitán od Julese Verna, jehož děj se v Angole částečně odehrává. Pamatuji si, jak mě po vystoupení z letadla zalil nepopsatelný pocit radosti z toho, že jsem konečně tam, kde jsem chtěla být. Afrika mě okouzlila, ale současně jsem se taky přesvědčila, že mám na to, abych mohla cestovat i sama. To se psal rok 2006,“ říká.
Zbavila se ostychu
S česko-francouzským fotografem následně vyrazila do Etiopie. Zvěčňovala kmeny v jižní části země. „Byla to dobrá škola, kolega mě naučil, jak se zbavit ostychu a nebát se udělat fotku neznámých lidí z bezprostřední blízkosti, aby je to neotravovalo. Šlo o neopakovatelný zážitek, setkání s kmenem Surma, který jsem potom zpracovala do své knihy Afrika v nás.“ Další Lenčiny kroky vedly do Keni, kde pracovala na problematice ženských obřízek. „Bylo to složité a časově náročné téma. Dlouho jsme hledali někoho, kdo by byl schopný nám tento rituál předvést a umožnil ho současně natočit na kameru. Nakonec se nám to podařilo,“ vzpomíná fotografka. V roce 2015 odjely s kolegyní do válkou zmítané Sýrie a několikrát se tam později vrátily, aby konflikt s tzv. Islámským státem i nadále mapovaly. Dostat se tam ovšem nebylo snadné, stejně jako do africké Libye.
Světoběžnice Jitka Navrátilová (38) našla své „já“ až v Latinské Americe...
Celý článekNávrat do Sýrie?
Trvalo přes rok, než víza do Libye získala. „Chodila jsem tak dlouho otravovat, až řekli, že takovou tvrdohlavost ještě neviděli a víza nakonec vydali. Ale podruhé už to asi nevyjde, protože naše novinářské výstupy neodpovídaly tomu, co si tamní režim představoval. Stejné to bude i v případě Sýrie. Jejich tajná policie navázaná na ambasádu takové věci bedlivě sleduje. Mají naprosto přesné informace o každém článku, a to i na sociálních sítích,“ tvrdí Lenka a dodává, že na území spravované Kurdy dveře zřejmě zavřené nemá. „V Sýrii jsme se zamilovaly do kurdských částí. Samotné místo není nějak kouzelné, je to jen poušť, placka a nic víc. Ale získali si nás místní lidé. Zvláště v Kobani jsme po příjezdu do rozbombardovaného města potkaly lidi, kteří byli dobře naladěni, i když jim nic nezůstalo a spousta jejich příbuzných zahynula. Přesto se na nás všichni usmívali a dělali, co nám na očích viděli.“ Lenka s kolegyní pak v Česku založily na pomoc Kobani humanitární sbírku. Vybral se milion tři sta tisíc korun. Na místě poté nakoupily léky, nechaly vyrobit lavice pro sedm škol, které vybavily počítače. Na místo budovy zničené raketou, nechaly přivézt mobilní buňky. Byl to prý krásný pocit vidět, jak jdou děti znovu do školy.
Jak se v nebezpečných válečných zónách Lenka pohybuje, jak se dostane tam kam chce a mnoho dalšího se dočtete v tištěném Aha! pro ženy číslo 37.
