Světoběžnice Jitka Navrátilová (38) našla své „já“ až v Latinské Americe...
Osamostatnila se, když jí bylo devatenáct let. Za jejím snem ji hnala nevysvětlitelná síla. Světoběžnice, cestovatelka a spisovatelka Jitka Juliet Navrátilová (38) dnes dobře ví, že se vyplatí naslouchat hlasu svého srdce. Než si to ovšem uvědomila, zažila mnoho bolestných zkušeností. O své cestě k uzdravení těla i duše, která vedla z moravské Hané přes Londýn až do Jižní Ameriky, se tato odvážná žena rozhodla podělit s ostatními.
Už jako dítě Jitka cítila, kde má domov. Překvapivě to nebylo v její rodině, ale za mořem. „Říkala jsem mamince, že jakmile budu moct, odstěhuju se do Anglie,“ začíná vyprávění rodačka z Hané na Moravě. „Lidé se mě ptali, jak jsem na to přišla. Bylo to intuitivní,“ říká. Na prahu zletilosti skutečně rodičům zamávala. „Byla to taková silná mise, že bych obětovala všechno jenom za to dostat se tam, kam mě to táhlo. Vždycky jsem byla nezávislá.“ Její cesta na ostrovy vedla přes Německo. Tahle mezistanice byla pro absolventku se státnicemi z německého jazyka důležitá. Osahala si cizí prostředí, procvičila němčinu a začala se učit anglicky. Po dvou letech vyzbrojena „pár větami“ odjela do Velké Británie.
Zaslíbená Anglie
„Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem na trajektu viděla bílé břehy, bílé útesy pobřeží a úplně mi bušilo srdce. A když jsem stanula na anglické půdě, na britském ostrově, měla jsem najednou velice silný pocit úlevy, že jsem konečně doma.“ Jitce bylo dvacet jedna let. V Anglii pracovala jako au pair. „Věděla jsem, že tam jedu žít. Ne že se tam jedu na rok vzdělávat. Věc číslo jedna byla naučit se perfektně anglicky.“ Díky silné motivaci skládala Jitka už po roce prestižní jazykovou Cambridge zkoušku. „Učila jsem se po nocích, minimálně pět hodin,“ přiznává. „A ještě jsem chodila do školy. Hned, jak jsme vstoupili do Evropské unie, jsem si zažádala o normální práci.“ Se svými znalostmi se stala recepční v hotelu, bylo to zhruba po dvou letech jejího pobytu v Londýně.
Život v luxusu
„Miluju cestování! To je moje největší vášeň,“ rozplývá se dobrodružka. „Jednou jsem uviděla magazín cestovní společnosti,“ líčí další události, „a šla jsem do jejich kanceláře zažádat o práci. Řekli ne.“ Pro ženu, která jde odhodlaně za svými sny, bylo odmítnutí nemožné. Šla rovnou za šéfkou a ukecala ji, jak říká. Jiná alternativa pro ni v tu chvíli zkrátka neexistovala. Nakonec dostala dokonce lepší místo a čtyři roky si žila „úžasně“. „Cestovala jsem po celém světě, v luxusu,“ vzpomíná. „Ale pak jsem tu práci opustila, protože jsem zjistila, že přespávání v pětihvězdičkových hotelech není cestování. Protože hotely jsou všude stejné.“ Zabalila kufry a odjela na půl roku sama do Asie.
Jak se vyrovnala s vážným onemocněním a kdy se naučila naslouchat přírodě? Dozvíte se v tištěném Aha! pro ženy číslo 31.
