Anně (45): Dcera vloni zemřela na cystickou fibrózu, odcházela mi před očima...
Anna Jurcišínová (45) a Iveta Holoubková Benediktová (42) se nikdy nepotkaly, přesto mají mnoho společného. Oběma se totiž narodily děti s nevyléčitelnou nemocí – cystickou fibrózou. Zatímco Anna nosí poté, co jí na tuto nemoc zemřela vloni dcera Anička Durchánková (†18), v srdci bol, Ivetě u syna Lukáše (12) svitla naděje po jeho operaci obou plic, která byla, vzhledem k jeho věku, u nás výjimečnou. Obě rodiny aspoň na dálku spojili motorkáři, protože Anička motorky milovala. Ti se vydali z Brna do Žamberku uctít Aniččinu památku na hřbitov a po cestě vybírali finanční dary pro Lukáše.
Když Anna otěhotněla, nic nenasvědčovalo tomu, že by její dítě nemělo být v pořádku. „Byla jsem sice na odběru plodové vody a genetice, ale proč, to vlastně nevím dodnes. I kdybych však věděla, že se Anička narodí s nějakou vadou, pryč bych ji před jejím narozením nedala,“ začíná vyprávění Anna Jurcišínová. Po narození byla Anička dušná, trápily ji průjmy, a tak s ní brzy maminka navštívila lékaře. „Doktorka mi řekla, že je za tím kojení. Jenže mně to nedalo, a když bylo Aničce šest týdnů, vydala jsem se do ordinace znovu s tím, že pokud bude na své diagnóze trvat, budu to řešit jinak.“ Lékařku však v té době zastupovala jiná doktorka a ta ji s Aničkou, která dostala navíc zápal plic, poslala se záchrankou rovnou do nemocnice v Ústí nad Orlicí. „Po 14 dnech se mě ošetřující lékař zeptal, zda může Aničce olíznout čelo, aby poznal, zda je slaná, což je jeden z příznaků právě cystické fibrózy. O takové nemoci jsem do té doby neslyšela,“ říká Aniččina maminka. Jakmile lékař Aničku »ochutnal«, hned je převezli do Hradce Králové. „Pokud jsem chtěla být s Aničkou v nemocnici ve dne v noci, musela jsem tehdy tříletého syna odvézt k mým rodičům na Slovensko. V Hradci Králové se nás ujal doktor Hubert Vaníček, který se o Aničku staral až do posledního dne jejího života. Vše o její nemoci mi vysvětlili teprve až tady. V Ústí nad Orlicí mi totiž řekli, že na tom bude celý život stejně. Zůstane na přístrojích, zmítaná v horečkách a bojující se zápalem plic. Tehdy jsem hrozně plakala a doslova se zhroutila na zem. Poté jsem si ale řekla, že je to moje dítě a budeme bojovat,“ vypráví smutně Anna.
Chtěla normálně žít
Další roky trávily máma s Aničkou, u které navíc diagnostikovali i cukrovku, častými návštěvami v hradecké nemocnici, kde zůstávaly i na mnoho dní. „Dávala jsem ji občas i do školy, aby byla v dětském kolektivu. Vycítila jsem, že čím více jsem ji stranila okolí, tím více trpěla. Kvůli snížené imunitě zůstávala ale někdy doma, třeba během chřipkového období. Když to jen trochu šlo, jezdili jsme i s jejím tatínkem a bratrem Markem, dnes třiadvacetiletým řidičem z povolání, po různých výstavách, takže odmala oba přilnuli k motorům. Později ji zajímaly i různé dokumentární filmy o druhé světové válce. Se svým tatínkem jezdila na motorce, sedávala v jeho kamionu. Dokonce i nějaký čas řídila malou terénní motorku, tehdy snad ještě ani neuměla pořádně chodit,“ vzpomíná Anna na hezké chvíle s milovanou dcerkou. S učením ve škole Anička problémy neměla. Byla snaživá, zameškané hodiny doháněla poctivě doma i při delších pobytech v nemocnici. „I když nemusela, podle pedagogů stačilo, aby si potřebné učivo zkopírovala, i s kanylami vše přepisovala. Nedělalo jí to problém, byla i za to ráda. Ještě si ji brácha dobíral, že marodí a nedokáže toho zneužívat. Vždyť by jí to někdo přece zkopíroval. Jenže ona mu na to odvětila, že tak by se přece toho moc nenaučila. Byla hodně snaživá a cílevědomá,“ pokračuje Anna s tím, že s mužem vedli obě děti k samostatnosti.
Kdy si Aničku vzala nemoc a jak vznikl její memoriál? Zjistíte v tištěném Aha! pro ženy číslo 26.
