Marcela Šťastná (82) - Každý rok si doplave pro medaili!
Jakýkoli pohyb a závodění milovala od malička, talent měla od přírody. Nakonec Marcele Šťastné (82), za svobodna Makariusové, nejvíce přirostlo k srdci plavání, které ji v mládí dostalo i do tehdejší československé reprezentace. Kvůli špatnému kádrovému posudku však nemohla cestovat na Západ a zbyly na ni jen méně prestižní závody. Vše si však vynahrazuje posledních dvacet šest let, kdy jezdí na různá seniorská mistrovství nejen u nás, ale po celém světě. A také je velice často vyhrává…
Paní Marcela se narodila v Praze, dětství a dospívání strávila na Malé Straně, poté se za manželem přestěhovala do Malešic, kde žije doposud. „Vyrůstala jsem se dvěma sourozenci, v rodině, která nebyla moc sportovní. Zato já jsem byla vždycky. Už odmala jsem ráda závodila, ať to bylo v běhu, na lyžích nebo v čemkoli jiném,“ vzpomíná. Asi nejvíc ji to táhlo k plavání. Rodiče ji ale nechtěli do vody pouštět, měli o ni strach. „Hlavně maminka, která se bála, že něco chytím. Hrozně mi to vadilo. Holky ze školy běžně chodily plavat do Tyršáku, já nesměla.“ Plavat se nakonec naučila až v deseti letech. S rodinou tenkrát jezdívali na letní byt do Dobřichovic, kde se na plovárně u Berounky pravidelně pořádaly plavecké závody. „Zúčastnit jsem se samozřejmě nemohla, ale hned po závodech jsem vlezla do vody, že si zaplavu. Kdyby mě nevytáhl nějaký cizí kluk, asi bych se utopila,“ popisuje. To ji však neodradilo, její touha po plavání byla silnější, než strach nebo nevole rodičů. Hned další den zkoušela plavat znovu, a tak dlouho, dokud se to nenaučila. O dva roky později se sama přihlásila do plaveckého klubu Sparta a začala pravidelně trénovat. „Tenkrát se v Praze plavalo hlavně venku ve Vltavě, na plovárnách. Byly tu třeba Občanská plovárna pod letenským kopcem, Vojenská nedaleko Mánesova mostu nebo Modré lázně v Podolí. Nepamatuji si, že by voda byla studená, ale možná jsem to jen nevnímala. Ale tenkrát ještě nebyla slapská přehrada, která by ji ochlazovala.“ O tom, že je plavecký talent od přírody, přestali záhy pochybovat i její rodiče. Plavání jí šlo, navíc se jí dařilo, vyhrávala závody. Po nástupu na gymnázium si od něj sice udělala pauzu, ale už ke konci studia se mu opět věnovala naplno.
Jen talent nestačil
V sedmnácti začala trénovat v pražském oddílu Bohemians (dříve Stalingrad Praha). Pravidelně se umisťovala na stupních vítězů, v letech 1955 – 1961 byla členkou reprezentačního týmu a překonala řadu tehdejších československých rekordů na 50 a 100 metrů prsa. Na světové soutěže, ve kterých by mohla ukázat, co v ní skutečně je, se ale nedostala. „Jako členka reprezentace jsem vyjížděla i na závody do zahraničí, ale kvůli tomu, že bratr mé maminky žil v Americe, mě nepustili na Západ. Mohla jsem jezdit jen do zemí východního bloku,“ uvádí. Kvůli rodinnému »škraloupu« ji nevzali ani na vysokou školu, proto šla hned po maturitě do práce a po večerech vystudovala alespoň jazykovou školu. „Současně jsem ale mohla pořád soutěžit. Dokonce mi dávali v práci polední volno na tréninky, to bylo dobré. Se závodním plaváním jsem pak skončila asi ve čtyřiadvaceti. Začaly mě bolet záda a to při plavání není dobré.“ doplňuje. V té době se dala dohromady se svým budoucím manželem, který plaval za stejný klub jako ona a byl také v reprezentaci, takže o sobě už pár let věděli. Svatbu měly o čtyři roky později, za další čtyři k nim přibyla dcera a za další čtyři syn. Sport, byť ne na vrcholové úrovni, byl však součástí jejího života i nadále. „Naše děti jsme vedli k pohybu od mala, to byl základ. Snad každý víkend jsme někam vyráželi. Na kolo, na lyže, do bazénu… Manžel už v té době závodně neplaval, ale běhal a jezdil na kole. Běh jsem zkoušela také, ale nebyl to můj šálek čaje. To jsem si radši šla zahrát badminton nebo fotbal.“ Jak šel ale čas, úporné bolesti zad se jí připomínaly čím dál častěji a omezovaly ji v pohybu čím dál víc. Těsně před padesátkou musela podstoupit náročnou operaci. Paradoxně ta ji ale dostala zpět do kondice a svým způsobem i k aktivnímu plavání
Jakých plaveckých úspěchů paní Marcela dosáhla a co jí stále pohání? To a mnohem více se dočtete v tištěném Aha! pro ženy číslo 32.