Kateřinu (54) z Prahy připravil úraz o možnost běhat, teď ale závodí na handbiku!
Aktivní pohyb byl vždycky nedomyslitelnou součástí jejího života. Nakonec Kateřinu Antošovou (54) nejvíc chytilo běhání. Zdolávala stále delší a delší tratě a snila o tom, že jednou pokoří berlínský maraton. To se jí nakonec splnilo, i když trochu jinak, než byly její původní představy. Kvůli pádu ze stromu skončila na invalidním vozíku, takže ze startu nevyběhla, ale vyjela na handbiku…
Ke sportu měla vztah odmalička, ale dělala ho hlavně pro zábavu. „Byla jsem obyčejné dítě. Vyrůstala jsem na sídlišti, kde v jednom paneláku bydlela snad celá naše třída. Hodně času jsme spolu všichni trávili jen tak venku. Nebylo tehdy úplně běžné, tak jako dnes, že děti už chodí do sportovních kroužků s tím, že rodiče z nich chtějí mít vrcholové závodníky,“ popisuje Kateřina. V dětství sice vyzkoušela řadu pohybových aktivit, ale vůbec ji tehdy nenapadlo, že by se někdy sportu věnovala na té nejvyšší úrovni. „Tenkrát existoval program, ve kterém nás naučili během měsíce základ jednoho sportu, celkem jich bylo 18. Nadané děti pak pokračovaly dál.“ Kateřina ale v ničem extra nevynikala, navíc měla pocit, že je nešikovná. „Dokonce mi říkali, že u běhání vypadám jako žirafa. Asi i proto, že jsem byla obrovské dítě, o hlavu větší než spolužáci.“ Právě běh na delší tratě ji bavil ze všeho nejvíc a postupně se stal jejím velkým koníčkem, na který si našla čas i při studiu na gymnáziu a také poté na ČVUT. Ve dvaceti se seznámila se svým budoucím manželem, se kterým ji kromě jiného spojovala záliba ve sportu. „On už tehdy běhal maratony, zatímco moje maximum byla půlka. Obdivovala jsem ho a říkala jsem si, že bych to jednou chtěla také dát,“ doplňuje. Nadšení pro běh ji neopustilo ani, když ji povolaly mateřské povinnosti. Ve svých pětadvaceti už měla dva syny, a to jen rok od sebe, o pět let později k nim přibyl třetí. „Byl to takový rychlý život. Když máte malé děti a do toho práci, nic moc jiného už nezvládáte. Ale běhala jsem pořád, v tu dobu asi neintenzivněji. Pomáhalo mi to vyčistit si hlavu,“ vzpomíná. Od 90. let vyjížděli s manželem na závody po Česku i po Evropě. Vždy si vybrali místo, kde se běhal půlmaraton a maraton, aby mohli závodit oba. Později si Kateřina zaběhla i svůj první maraton v Praze. Sice zjistila, že to není úplně její šálek kávy, nicméně si plánovala, že dva, tři další ještě někdy dá. Nejvíc si přála zúčastnit se toho berlínského, hlavně kvůli úžasné atmosféře, která ho provází. To se jí později podařilo, ale ne úplně tak, jak si původně plánovala.
Osudný pád
„Bylo to takové zvláštní léto, hodně jsme pracovali na domě i na zahradě. Měla jsem poslední den dovolené a už jsem se těšila do práce. Ještě dozrávaly hrušky a bylo potřeba je otrhat. Žebřík držel dobře, větev nevydržela. Hned po pádu, jsem věděla, že je to průšvih. Začaly mě brnět nohy a během chvíle jsem je přestala cítit,“ popisuje událost, která ji před sedmi lety obrátila život naruby. Záchranná služba ji převezla vrtulníkem do pražské nemocnice, kde ji lékaři přivedli do umělého spánku. Přesnou diagnózu se dozvěděla až za dva dny, když se probudila po operaci. Měla zlomený desátý hrudní obratel, jehož úlomky jí porušily míchu tak, že se s tím nedalo už nic dělat. Následkem toho necítí spodní polovinu těla a ani s ní nemůže hýbat. „Bylo mi jasné, že jsem skončila nejen s běháním. Na druhou stranu jsem byla vnitřně ráda, že žiju a že na tu hrušeň nelezlo žádné z mých dětí.“ Situaci, při které by se mnoho jiných utápělo v beznaději, se snažila Kateřina vidět z té lepší stránky. Usoudila, že vlastně ještě dopadla dobře. „Optimistický pohled na svět mám asi od narození. Jen ho ve mně život postupně udusil a musela jsem ho v sobě zase najít. Na pokoji jsem ležela s paní, která měla porušenou míchu v krční oblasti, takže měla částečně nepohyblivé i ruce. Doma na ni čekaly také tři děti, ale nejmladšímu byly teprve dva roky. Proti jejím starostem byly ty moje malicherné. Stejně nemělo cenu řešit něco, co už za mě vyřešil nějaký osud, nebo Bůh, nebo jak to nazveme.“ Po třech měsících, které strávila po nemocnicích, odjela do rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Už na příjmu hlásila, že tam bude maximálně tři měsíce. Přišlo jí zbytečné zůstávat tam déle, věřila, že vše potřebné se brzy naučí. Navíc v práci slíbila, že vrátí z nemocenské v únoru, tedy už půl roku po úrazu. Když kladrubský ústav opouštěla, uměla už manipulovat s vozíkem a vůbec i sama se sebou, aby byla co nejvíc soběstačná. „Málokdo s podobným postižením, jako mám já, o tom mluví. Nejde jen o to, že nehýbete nohama. Nefunguje vám ani nic od pasu dolů, takže ani svěrače. Řeší se to cévkováním, což je asi nejnepříjemnější část tohoto postižení,“ uvádí.
S jakými změnami se celá rodina i okolí museli vyrovnat a kdy se Kateřina "postavila" opět na start? Dozvírte se v tištěném Aha! pro ženy číslo 43.
