Iveta (31) z Prahy se léčí s rakovinou prsu - Až se uzdravím, poletím na Bali!
Zdravotní problémy ji provázely od mládí. V dospívání Ivetě Maršíkové (31) z Prahy po léčbě skoliózy sešroubovali téměř celou páteř a od studií na vysoké škole se léčí s chronickým zánětem tlustého střeva – ulcerózní kolitidou. Zdálo by se, že to je na jednoho člověka dost. Letos v létě jí však byla sdělena dosud nejzávažnější diagnóza – agresivní rakovina prsu v pokročilém stádiu. Iveta se opět nevzdala. V současnosti prochází léčbou a navíc se zapojila do činnosti pacientské organizace Bellis, která pomáhá mladým ženám s rakovinou prsu.
Onemocnění rakovinou přišlo velmi náhle. „Letos v květnu jsem si při převlékání objevila bulku v prsu. Intuitivně jsem cítila, že se něco děje,“ začíná své vyprávění Iveta. Druhý den šla proto na pohotovost, kde jí bylo sděleno, aby počkala měsíc, než se do pracoviště dostaví specializovaný lékař. Nechtěla tak dlouho čekat, a tak následující den navštívila nemocnici na Vinohradech. „Vlastně mi tu řekli, jak se v takových případech postupuje a dali mi kontakt na mamocentrum, kam se objednat na vyšetření.“ Tam Ivetu mohli vyšetřit až za tři týdny. Biopsie potvrdila, že Iveta má pokročilý dvojitě negativní nádor prsu, což znamená, že nemá hormonální ani genetický původ a je velmi agresivní. Diagnózu pacientce šetrně sdělil pan prof. Daneš z Mamocentra v Berouně a rovnou ji odkázal na organizaci Bellis a Nikolu Samkovou, která se před léty léčila s podobným onemocněním. „I když mi bylo už při prvním vyšetření naznačeno, že se jedná o rakovinu, potvrzení diagnózy byl pro mě stejně šok. Říkala jsem si, proč já? Vždyť už toho mám tolik. Uvnitř jsem ale cítila, že i tohle zvládnu,“ dodává k tomu Iveta, pro niž začalo náročné období, kdy čekala na různá vyšetření a pozorovala, jak se nádor zvětšuje. Od chvíle, kdy si nahmatala bulku v prsu po první chemoterapii, uběhlo téměř 6 týdnů a velikost nádoru byla skoro dvojnásobná. Rozsáhlé metastázy byly další hrozbou. „Když mi oznámili diagnózu, měla jsem v plánu jet k moři a do lázní. Místo toho jsem nastoupila na chemoterapie,“ vzpomíná.
Důležitá podpora okolí
Obvykle v takových chvílím lidem pomáhá rodina, u Ivety to tak ale nebylo. „Nejsem člověk, který by si důležité věci nechával pro sebe, takže rodiče i bratr se o mojí nemoci hned dozvěděli. Bohužel to ale vzali jako můj problém, který se jich netýká. Jeden člen rodiny mi dokonce řekl, že je to moje karma, nikdy jsem prý pro nikoho nic neudělala. Cítila jsem se hrozně. Matka onemocněla rakovinou dělohy jen chvíli přede mnou. Vlastně jsem to byla já, kdo ji dovedl na pohotovost a zařídil jí veškerou lékařskou péči. Všemožně jsem se ji snažila podpořit, což je logické,“ zamýšlí se. Ivetina matka podstoupila jen operaci a na chemoterapii nastoupit odmítla. Za krátkou dobu diagnostikovali rakovinu i dceři… „Byly chvíle, kdy jsem na všechno připadala hrozně sama. Například když mi bylo po chemoterapiích tak zle, že jsem nemohla vstát z postele. Tělo slábne a vy víte, že musíte za každou cenu jíst, nemáte ale sílu si jídlo ani připravit. Není nikdo, kdo by se o vás postaral. Vím, že oporu v rodině nikdy nenajdu. Možná i díky tomu si uvědomuju, jak musím zůstat silná uvnitř.“ Iveta má velkou podporu u přátel a známých i u svého přítele. Jedna kamarádka dokonce zařídila, aby jí chodily pohledy z celého světa.
Náročná léčba
Před onemocněním se Iveta věnovala s přáteli bosé turistice, učila chůzi po střepech nebo žhavém uhlí. Ve volném čase také ráda chodila cvičit, do sauny a cestovala, což jí teď velmi chybí. „Měla jsem i před rakovinou zdravotní problémy. Snažila jsem se žít naplno i přes všechna omezení a zapojovat se do různých projektů. Pracovala jsem na zkrácený úvazek jako recepční u nevidomých masérů, kde jsem právě kvůli zdraví musela skončit. Bohužel člověk zjistí, že nemá skoro žádnou podporu u státu. Fakt, že jsem v době diagnózy studovala, stačí k tomu, aby mi nebyl přiznán odpovídající invalidní důchod, bez ohledu na to, jak je stav vážný,“ doplňuje Iveta. Poté, co byla potvrzena diagnóza, se Iveta dostala jako pacientka do Centra diagnostiky a léčby rakoviny prsu při VFN na Karlově náměstí. „Můj ošetřující lékař MUDr. Matějů je i skvělý psycholog. Mám štěstí, že mě léčí právě on. Teď jsem asi ve třetině léčby, mám za sebou osm chemoterapií a čtyři mě ještě čekají a po fyzické stránce se to zvládnout dá. I když první čtyři chemoterapie stály za to, pár dnů po nich jsem jen spala, bylo mi hodně špatně a nejedla jsem. Ty další už pak byly o něco mírnější a nemají tolik vedlejších účinků, tak se docela dá fungovat,“ usmívá se statečná žena, která zatím neví, jak radikální operaci bude muset podstoupit. O tom rozhodnou lékaři jakmile bude ukončena série chemoterapií. „Teď se musím šetřit, nemůžu sportovat nebo do sauny, neměla bych se vystavovat infekčnímu prostředí, ale na procházku můžu jít, pokud se na to cítím,“ upřesňuje Iveta, u které za vznikem nemoci nestála dědičnost. V rodině sice rakovinná onemocnění byla, a to u obou dědečků a u její matky, nikdo však neměl nádor prsu. „To, že nejsem geneticky pozitivní, je mojí výhodou, léčba by pak byla náročnější. Snažím se hledat nějaká pozitiva ve všem a nad svoji nemoc se povznést. Dala jsem si za úkol, že se vyléčím a poletím na Bali,“ říká mladá pacientka.
Jak Ivetě pomáhají Bellisky, s nimiž mladá pacientka spolupracuje? Co by každá žena měla udělat jako prevenci rakoviny prsu? To a mnohem více se dozvíte v tištěném Aha! pro ženy číslo 47.
