Jaroslav (38) prodělal tři úrazy levé nohy. Kvůli strašným bolestem se nakonec rozhodl pro amputaci. Dnes vyhrává závody handicapovaných v hodu koulí a diskem: "Bez manželky bych to nezvládl!"
Osud se s ním nikdy příliš nemazlil. Kvůli třem komplikovaným zraněním levé dolní končetiny musel podstoupit množství operací, aby mu lékaři nohu zachránili. I přes to se však před pěti lety sám rozhodl pro amputaci. Dnes je Jaroslav Petrouš (38) trojnásobným medailistou z mistrovství Evropy v hodu diskem a oštěpem. Bez pomoci rodiny a zejména manželky Renaty (38) by však možná nikdy nebyl tam, kde teď.
Vztah Jaroslava a Renaty začal již ve školních lavicích. „Známe se od druhé třídy. Vlastně už v osmi letech jsme se vodili po chodbách za ručičku,“ vysvětluje se smíchem Jaroslav. Dětská láska se nejprve přetavila v pevné přátelství. Pár následně svedla dohromady událost, která doslova obrátila Jaroslavův život naruby. „Když mi bylo osmnáct, nastoupil jsem na brigádu do jedné potravinářské firmy,“ vypráví sympatický muž, „pracoval jsem s 850kilovým vozíkem, který převážel palety. Při jednom manévru jsem se lekl, že náklad spadne. Zazmatkoval jsem, seskočil z vozíku a on mi přirazil nohu ke kovovému sloupku. Rozdrtilo mi to kotník na 24 kousků.“
Jaroslav utrpěl otevřenou zlomeninu. Do rány se dostala infekce, a aby mu tehdy lékaři nohu zachránili, musel podstoupit bolestivý zákrok. „Pan doktor mi řekl, že pokud se chci ještě postavit na vlastní nohy, budu muset absolvovat zákrok bez anestezie. Zaživa mi pak vydlabávali nekrotickou tkáň z rány. Byla to příšerná bolest,“ vzpomíná Jaroslav. Ošetření však muži umožnilo ještě několik dalších let bez větších problémů chodit.
Prvním člověkem, kterého si přál mít v nemocnici u sebe, byla jeho současná žena Renata. „Tehdy jsem však měla jiný vztah, takže jsem to brala spíše přátelsky. Až návštěvy u Jardy doma po jeho návratu z nemocnice způsobily, že jsme si byli stále bližší,“ říká žena, která je dle Jaroslavových slov jeho jedinou láskou. „Nikdy jsem nikoho jiného nemiloval. Takže ano, měl jsem v plánu ji sbalit už v tom nemocničním andělíčku,“ doplňuje manželku s úsměvem.
První úraz Jaroslavovi nakonec přinesl víc než životní partnerku. Zaměstnavatel mu po zotavení umožnil vystudovat další střední školu, tentokrát s ekonomickým zaměřením. Jaroslav se tak nakonec propracoval až na pozici oblastního vedoucího prodejen. Na čas však musel jít stranou jeho oblíbený sport: od dětství miloval fotbal a dva roky před úrazem hrál závodně basketbal. I tak se ale zdálo, že se vše vrací do zajetých kolejí. Další nečekaný obrat ale následoval záhy...
Druhý úraz mu změnil život
V roce 2005 se Jaroslav vydal s přáteli do Benešova, aby se společně pobavili při adrenalinové hře paintball. Soupeři v ní proti sobě střílí barevnými kuličkami. Jarda utíkal a v rychlosti skočil do výkopu. „Z kolene se ozvala strašná rána, na kterou nikdy nezapomenu. Pak už jsem jen bezmocně čekal, až mě kamarádi vytáhnou a převezou do nemocnice.“ Před cestou na vyšetření si ale ještě přál zastavit doma.
„Z balkónu jsem sledovala, jak ho chlapi vytahují z auta a podpírají ho každý z jedné strany. V první chvíli mě napadlo: on je opilý jako doga. Vyběhla jsem za nimi úplně nastartovaná,“ říká Renata a vzápětí dodává: „Když mi vysvětlili, o co jde, okamžitě jsem se přepnula do nějakého automatického módu, kdy jsem si to všechno snažila nepřipouštět.“ V »záložním režimu« setrvala po celou dobu manželových zdravotních komplikací. I díky tomu, že se ze situace nezhroutila, zvládla v domácnosti zastoupit svého muže a navíc ho ještě psychicky podporovala.
Jaroslav si svým druhým úrazem zpřetrhal menisky a křížové vazy, kromě toho si poranil čéšku. Čekal ho další maraton operací s nejasnou prognózou a téměř dva roky pobytu střídavě v nemocnici a v rehabilitačním centru v Kladrubech. Lékařská péče však nenesla vůbec žádné výsledky.
Pokusil se o sebevraždu
„Naopak se to zhoršovalo. Měkké tkáně kolem čéšky zkalcifikovaly a způsobily mi permanentní bolesti, které nešly ničím utišit. Několikrát za noc jsem se budil, ubrečený bolestí. Doktoři mi nabízeli morfium, ale to jsem odmítl,“ vzpomíná Jaroslav. Doma přestával fungovat jako rodič i jako manžel. Spíše než s Renatou tehdy žil vedle ní. Uzavřel se do sebe, aby svou bolestí neobtěžoval své okolí. Do té doby psychicky odolný muž začínal mít pocit, že tohle je konečná a že se nepředstavitelných bolestí už nikdy nezbaví.
„Neviděl jsem tam tu cestu, progres. Navíc mi během krátké doby zemřely obě babičky. A mě nenapadlo nic lepšího než jeden večer spolykat velké množství prášků, které jsem měl předepsané, a skoncovat s tím vším.“ O sebevraždu se pokusil doma. Ve vedlejší místnosti zrovna spala jeho žena a dvě malé děti. Život mu zachránila maminka. Chtěl ji slyšet, a tak jí zavolal a ona okamžitě poznala, že se synem není něco v pořádku. Zburcovala Renatu, která si, coby zkušená zdravotní sestřička, s manželem poradila i bez zásahu lékařů.
„Strčila jsem ho pod ledovou sprchu, vyvolala zvracení a pak s ním prochodila snad celé sídliště. Během toho jsme si spoustu věcí vyříkali,“ popisuje první okamžiky Renata. „Byla jsem na něj strašně naštvaná, že nás tady nechá, něco si vesele spolyká a je mu úplně jedno, co se mnou a dětmi bude. Myslím, že jsem mu dala i pár pořádných facek.“ Po pokusu o sebevraždu začal Jaroslav navštěvovat psychiatra. Ten velmi brzy vypozoroval, že handicapovanému muži chybí jedna velice podstatná součást jeho života – sport.
Celý text najdete v tištěném Aha! pro ženy. V prodeji na stáncích jen za 7,90 Kč.