První dáma české kosmetiky Olga Knoblochová (82) vzpomíná na svůj první make-up i dvě nevydařená manželství. "Nedělám si vrásky z vrásek!"
Když se řekne »Lady Dermacol«, musí být každému jasné, že řeč je o Olze Knoblochové (82). Tento titul dostala ještě za dob hlubokého socialismu od svých kolegů na kosmetických veletrzích v západních zemích, kde jako jediná mohla reprezentovat firmu z východního bloku. Od té doby »vychovala« celé generace kosmetiček, naučila české ženy, jak být krásné a dala jim kosmetickou značku, která letos oslaví už padesát let své existence.
Narodila se v Prostějově, kde tehdy pracoval její otec jako učitel létání, a když jí byly čtyři roky, přestěhovali se do Prahy. Z hlavního města je však brzy vyhnala válka. „Tatínek mohl být sice jako pilot povolaný, ale jelikož měl rodinu, nechali ho. Před válkou jsme se schovali v jižních Čechách, kde jsme zůstali až do jejího konce. Potom jsme se zase na chvíli vrátili do Prahy, ale tatínek už byl na jižní Čechy natolik zvyklý, že netrvalo dlouho a opět jsme se stěhovali,“ vzpomíná Olga Knoblochová. Už od mala byla velice aktivní. Ve čtyřech letech začala bruslit a později se věnovala krasobruslení. Kdo ví, možná z ní mohla být nikoli známá kosmetička, ale krasobruslařka.
Ke sportu a pohybu vůbec byla koneckonců vedena v rodině. Její otec dělal leteckou akrobacii, bratr hrál hokej a maminka, byť byla ženou v domácnosti, měla už od roku 1935 řidičský průkaz a jezdila denně, což byla na tehdejší dobu neobvyklé. „Krasobruslení jsem milovala. Když jsem přestala závodit a působit v ledních pohádkách, trénovala jsem budoucí hvězdičky. Později, už v dospělosti, jsem pak dokonce hrála pozemní hokej. Přivedl mě k němu můj bratr, který byl ve sportovním výboru. Řekl, že dobře běhám a že zrovna potřebují pravé křídlo. Tak jsem se stala pravým křídlem,“ vypráví.
Od maturity k manželství
V Českých Budějovicích pak vystudovala střední školu sociálně zdravotní a brzy po maturitě se vdala a narodil se jí syn. Manželství však dlouho nevydrželo. Její první muž byl sice chytrý a hodný, ale kromě ní miloval i alkohol. A to nechtěla tolerovat. Po rozvodu se starala o syna a brzy dostala nabídku pracovat jako vedoucí prodejny Díla v Českých Budějovicích, jednoho z podniků Českého fondu výtvarných umění. Práce s uměním ji bavila, ale svět krásy a kosmetiky ji lákal mnohem víc.
Olgu nepochybně velice ovlivnilo to, že vyrůstala mezi upravenými ženami. „Moje maminka, babička a prababička byly ženy s velkým vkusem a jejich profese byly zaměřeny na vzhled žen. Prababička byla dámská krejčová, babička též a maminka byla absolventkou Odborné školy pro ženská povolání. Všechny tři o sebe také velmi pečovaly a uměly se pěkně upravit, přestože v jejich době, co se týče líčení, převládaly pouze pudry a rtěnky,“ konstatuje.
Cesta k vysněné práci
Její kariéra kosmetičky a vizážistky začala v Ústavu lékařské kosmetiky, který byl otevřen v roce 1958 v Praze. Ještě před nástupem absolvovala půlroční kosmetický kurz a praxi na dermatologické klinice. „V ústavu jsem byla od jeho založení. Vedla jsem kosmetické oddělení a měla jsem na starosti propagaci. Školila jsem budoucí k Kč.tičky, a to nejen pro náš ústav, ale také pro dermatologické kliniky v Československu. Pořádala jsem pravidelné doškolovací semináře, pro tisk jsem psala články zaměřené na péči o pleť a líčení, spolupracovala jsem i s rozhlasem a televizí,“ vypráví Olga Knoblochová.
Zařízení nemělo svým zaměřením a nabídkou služeb srovnatelnou konkurenci ani u nás, ani v ostatních zemích východního bloku. „Ústav sídlil v prostorách paláce Adria v pražské Jungmannově ulici a byl zařízený velmi luxusně. Měli jsme zde kosmetické oddělení se sedmnácti kosmetickými boxy, ordinace dermatologů, sál plastické chirurgie, oddělení pro odstraňování zvýšené tělesné váhy, tělocvičnu, kadeřnictví, péči o ruce a pedikúru. A také vlastní laboratoř pro vývoj a výrobu kosmetických přípravků nebo oční ordinaci, kde jsme jako první začali používat oční čočky profesora Wichterleho. Všechna oddělení byla napojena na dispečink a každý klient byl ohlášen přístrojem bez zvednutí telefonu,“ popisuje vymoženosti tehdejší doby.
Krása navzdory režimu
I přesto, že se za socialismu líčení a pěstění pleti z jiného než zdravotního důvodu »nenosilo«, o služby a výrobky Ústavu kosmetiky byl nebývalý zájem. Na některé úkony se muselo čekat velice dlouho, objednací lhůta byla dokonce i dva roky. A není divu. Sortiment pěstících a zkrášlujících výrobků byl tehdy velice omezený a jiné kosmetické služby prakticky neexistovaly. Proč by také, když hlavní úlohou socialistické ženy bylo plnit normy v práci a starat se o rodinu. „V padesátých a šedesátých letech o sebe ženy pečovaly podle možností té doby. Nebylo tolik českých výrobků, ale dovoz ze zemí RVHP fungoval. Západní značky bylo možné koupit pouze v Tuzexu za valuty. Na líčení se někteří dívali jako nevhodné pro socialistickou ženu, kádrově to bylo nežádoucí. Nicméně tehdejší Svaz žen organizoval pro ženy různé akce a přednášky, jejichž součástí byly také módní přehlídky a ukázky péče o pleť a líčení. Všechno šlo, když se vědělo, jak,“ vypráví.
Celý text najdete v tištěném Aha! pro ženy. V prodeji na stáncích jen za 7,90 Kč.