Barbora Lukešová (47), známá ze seriálu Cesty domů, bojovala s nádorem prsu. Oporou jí byl partner i synové. Přesto říká: "Na rakovinu je člověk vždycky sám!"
Na růžích ustláno herečka Bára Lukešová nikdy zrovna neměla. Poslední velkou ránu jí život zasadil ve čtyřiatřiceti letech. Nahmatala si bulku, která odstartovala kruté období zakončené ablací (odstraněním) prsou. Vše ale dokázala překonat i díky dvěma synům a partnerovi, herci Vasilu Fridrichovi (39). Rodina je pro ni vším, přitom sama vyrůstala od sedmi let bez tatínka, který nepřežil mozkovou mrtvici.
Báro, tatínek vám zemřel poměrně mladý, bylo mu pouhých 53 let. Jak jste to jako dítě vnímala?
„Nebylo to lehké období, najednou jsem se upozadila, byla jsem zakřiknutější. Na tatínka ale vzpomínám velmi ráda. Byl to statečný člověk. Mrtvici dostal už dříve, to mi byl asi rok a ochrnul na půl těla, přesto se dokázal naučit znovu kreslit levou rukou (pan Lukeš byl uznávaný architekt- pozn. redakce). Ta doba byla ale zlá. Z vyprávění vím, že mě chtěla mamince vzít sociálka, chtěli mě dát do dětského domova jen proto, že jsem podle nich neměla vyrůstat vedle nemocného člověka. Prý to pro miminko nebylo zdravé prostředí. Stejně tak chtěli odsunout někam pryč i tátu. Maminka to naštěstí nedovolila, starala se o nás. O šest let později dostal táta další mrtvici. Ta byla, bohužel, smrtelná.“
Pojďme zavzpomínat na něco méně bolestivého. Už v šesti letech jste se dostala před kameru, o co šlo?
„Ano, to bylo v pořadu Malované písničky, myslím, že to tehdy uváděla Štěpánka Haničincová, my jsme tam jako děti tancovaly a hrály. Pamatuju si, jak vždycky pomocný režisér zvolal, že jedeme „na ostro“ a já mu jako dítě rozuměla na ostrov.“ (směje se)
A místo někam na ostrov jste o pár let později zamířila rovnou na konzervatoř. To byl asi přirozeně váš cíl…
„Budete se divit, ale nebyl. Já jsem chtěla vždycky malovat, stejně jako táta. Pak se to ale nějak zvrtlo. Vlastně za mou hereckou kariéru vděčím jedné paní učitelce. Ta totiž usoudila, že jsem plaché dítě a že bych se měla otrkat. Vymyslela, že bych mohla v rámci MDŽ přednést básničku. Pamatuju si, že vedle nás tehdy bydlela herečka Věra Koktová, tak jsem za ní šla, aby mi pomohla. Vybraly jsme spolu Maminčino zrcátko od Seiferta a už to bylo, už jsem byla chycená (usmívá se). Navíc ten přednes bavil i všechny kolem, maminky plakaly a chodily za tou mou, že bych určitě měla zkusit konzervatoř, tak jsem ji zkusila a vyšlo to.“
A už během konzervatoře jste hrála mimo jiné v Národním divadle. To je velký úspěch.
„To ano, měli jsme se spolužáky štěstí, že nás učili přímo herci z Národního a některé z nás si vybrali. Během šestého ročníku, tedy posledního na škole, jsem ale začala hostovat i v Liberci. A za to jsem taky moc ráda. Víte, přijde mi, že studenti, kteří vycházejí konzervatoř teď, chtějí zůstat v Praze za každou cenu. Naše generace ale měla zažito, že je dobře jít na oblast, protože se tam člověk vyhraje, taky nám to vštěpovali profesoři. Člověk se tam hodně naučí a pak je připraven i na velké role tady. Sama jsem pak dostala nabídku z pražského divadla Rokoko, kde jsem byla osm let.“
A co přišlo pak?
„Mateřství. Bylo mi třicet a otěhotněla jsem. Děti jsem vždycky moc chtěla, jsem mateřský typ a popravdě, když jsem měla svoje kluky, bylo mi vše úplně jedno, ani divadlo mě v tu chvíli nezajímalo. V té době jsem natočila jen minimum filmů, šlo o takovou práci, u které jsem věděla, že je výjimečná. Třeba o roli, kterou jsem dostala od italského režiséra Silvia Soldiniho. Ale jinak jsem si dala v podstatě deset let pauzu, abych se dětem mohla naplno věnovat.“
Jak to bylo dál a jak se Barbora poprala s rakovinou? Celý příběh najdete v tištěném Aha! pro ženy. V prodeji na stáncích jen za 7,90 Kč.