Marie Šupíková (84) je jedním z dětí, které přežily tragédii obce Lidice: "Čtyři roky jsem byla Ingeborg!"
Je to pořád velmi vitální dáma, která je šťastná v kruhu své rodiny. Když ji vidíte jako pyšnou prababičku tří pravnoučat, nenapadlo by vás, kolik hrůzy má za sebou. Marie Šupíková (84) je totiž jedním z dětí, které přežily vyhlazení obce Lidice, jehož 75. výročí si v sobotu 10. června připomínáme. Jak si paní Marie pamatuje osudný den, kdy fašisté lidické muže, včetně jejího tatínka, popravili, ženy a většinu dětí odvezli do koncentračního tábora a celou vesnici vypálili? A jaký byl její osud po této tragédii?
Narodila se 22. srpna 1932 jako druhé dítě manželů Doležalových v Lidicích, kde prožívala i své dětství. Měla velmi hodné rodiče a o pět let staršího bratra. „Byli jsme děti a válku jsme tenkrát ani nevnímali. Nevzpomínám si, že by rodiče před námi o válce mluvili. Chodila jsem do školy, pásla husy, měla kamarádky,“ začíná vyprávění paní Marie. Jejich dům byl prvním domem v Lidicích. V noci 9. června 1942 jim na dveře zabouchalo gestapo, z domu je vyvlekli jen v tom, co měli na sobě, a odvedli je na dvůr Horákova statku. Z jejich domova vznikl štáb, kde se plánovalo zničení Lidic. Paní Marie si události pamatuje: „Vzpomínám si, že bylo asi jedenáct v noci, už jsme spali. Do domu vojáci vtrhli ještě, než jim tatínek stihl otevřít. Nic nám nevysvětlili. Já jsem byla jen v tenkých šatech a kabátku, který mi maminka stihla dát, a byla jsem na boso. Na dvoře statku jsme zůstali až do rána.“ Ráno 10. června už byli i ostatní obyvatelé shromáždění na Horákově statku, muži byli odděleni od žen a dětí. „Pořád nám nikdo neřekl, co jsme udělali. Pak nás děti a všechny ženy naložili do náklaďáků a odváželi pryč. Tehdy jsme netušili, že Lidice vidíme naposledy. Skončili jsme v kladenském reálném gymnáziu, kde jsme zůstali tři dny. Tam nám také sdělili, že jsme se provinili proti říšským zákonům a musíme přijmout trest,“ vzpomíná paní Marie. Děti mladší jednoho roku byly odvezeny do sirotčince v Praze-Krči. Ve stejnou dobu byli lidičtí muži gestapem zastřeleni, mezi nimi Mariin tatínek, bratr byl popraven později, 16. června 1942 s dalšími 19 lidickými muži, kteří byli na noční nebo v nemocnici.
Na cestě k převýchově
Lidické ženy zatím neměly tušení, co se stalo s jejich muži, syny, domovy. „Řekli nám, že ženy pojedou do pracovního tábora a děti za nimi pojedou odděleně, protože by špatně snášely tak dlouhou cestu. Vypukla panika, mámy nás nechtěly dát. V tom jeden z vojáků vystřelil do stropu a ostatní nás maminkám násilím vyrvali,“ líčí paní Marie s viditelným pohnutím.
Zatímco lidické ženy byly odvezeny do pracovního tábora v Ravensbrücku, děti byly podrobeny rasovému zkoumání. Dvě děti, tříletý chlapec a dvouletá dívka, byly vybrány hned jako vhodné k převýchově. Ostatní děti byly odvezeny do sběrného tábora v polské Lodži. Paní Marie si na pobyt v táboře pamatuje přesně: „Přijeli jsme tam vlakem, měli jsme dvě místnosti, kde nebylo nic, jen holá zem a my jsme měli pořád jen to, v čem jsme odešli z domova. Samozřejmě se do nás daly vši. Tady jsme taky poznali, co je hlad, dostávali jsme jen chleba s margarinem ráno a večer a v poledne polévku. Nevím, jak dlouho jsme tam byli, možná týden, deset dnů, ztratila jsem pojem o čase. Pak nás vedení tábora nahnalo do jedné místnosti. Vzpomínám si, že mezi námi chodil voják, který si takovou malou hůlkou švihal o vysoké vojenské boty a občas někomu z nás poklepal na rameno. Vybral nás sedm, šest dívek a jednoho chlapce. Tenkrát jsme ještě nevěděli, že nás to klepnutí vrátilo do života,“ pokračuje paní Marie s tím, že je převezli do dětského domova Puščikuvka u Poznaně. Ostatní děti zemřely v autě přestavěném na plynovou komoru ve vyhlazovacím táboře Chelmno. „V Poznani jsme se sešli i se dvěma malými dětmi, které byly k převýchově vybrány už v Kladně. Bylo nás tam devět dětí z Lidic. Jinak tam byly děti polské i německé. První, co nám řekli, že nesmíme mluvit česky. Když jsme zákaz porušili, následovaly facky. Proto naše mateřština rychle ustupovala a z nás se stávali Němci,“ upřesňuje paní Marie.
Stala se z ní Ingeborg
Dětské domovy, kde byly shromažďovány děti určené k převýchově, spravovala německá organizace Lebensborg, která uváděla do praxe rasové zákony. Přesně rok po lidické tragédii, 10. června 1943, byla Marie adoptována manželi Schillerovými z Poznaně. Pan Schiller byl říšský Němec, jeho paní pocházela z Polska a žili v Poznani. Marie Doležalová přestala existovat a vystřídala ji německá dívka Ingeborg Schiller. „Měla jsem vlastně štěstí, Schillerovi byli bezdětní manželé středního věku, kteří toužili po dítěti. Byli na mě moc hodní a měli mě rádi. Žila jsem u nich normální život, chodila jsem do školy, plavat, bruslit, jezdili jsme na výlety. Učila jsem se hrát i na klavír. Po návratu do Čech nikdo nechtěl slyšet, že jsem tam žila normálně, pro všechny to byli Němci, kteří jim sebrali děti. Tenkrát jsem to nechápala, ale dnes už pohledu lidických žen rozumím. Něco takového člověk pochopí, až když má vlastní děti,“ zamýšlí se paní Marie. Když se blížil konec války, v lednu 1945 Schillerovi odešli z Poznaně i s adoptivní dcerou. Paní Marie se dostala do Meklenburské oblasti, kde se Schillerovými bydlela v podnájmu. Paradoxní je, že v té době byla jen kousek od místa, kde byla její skutečná maminka a babička, od tábora Ravensbrück. U Schillerových Marie žila až do léta roku 1946.
Jak probíhal návrat domů? Dočtete se v nezkráceném příběhu v tištěném Aha! pro ženy. V prodeji vždy od úterý, jen za 8,90 Kč!