Hana (42) z Prahy bojuje od mládí se zákeřnou nemocí očí: Dnes pomáhá stejně postiženým!
Nezlomná touha bojovat provází Hanu Ulmanovou (42) po celý život. Od dětství se totiž pere s onemocněním zvaným uveitida. Jde o zánětlivé onemocnění oka. Zatímco většina lidí vůbec netuší, o jakou potvoru jde, Hanka si s ní prožila své. V době, kdy jiné dívky prožívaly první lásky, brala silné léky a přibrala pětadvacet kilo. I proto nemohla jít na vysněnou uměleckou dráhu, dokonce hrozilo, že nebude mít děti. Ona to ale nevzdala, dnes má nejen rodinu, ale také založila nadační fond Sudička, který pomáhá lidem se stejnou nemocí, jako má sama.
Když se Hance poprvé objevily zdravotní problémy, bylo jí pouhých čtrnáct let. „Byla jsem dítě, které mělo často angíny nebo virózy. Ve čtrnácti letech jsem poprvé dostala mononukleózu a od ní se to už se mnou táhlo,“ vypráví Hanka Ulmanová s tím, že po onemocnění musela půl roku držet přísnou dietu. Jenže očekávaná úleva po jejím vyléčení nenastala. Hanka byla neustále unavená a vyčerpaná. A jednoho dne, na jaře roku 1990, se najednou z ničeho nic probudila s příšernou bolestí oka. Jelikož vyrůstala v Kácově, kde nebylo oční oddělení, vyhledala pomoc u obvodního lékaře. Když ji uviděl, ihned zavolal sanitku, která ji odvezla do kolínské nemocnice. „Maminka si myslela, že sedím u obvoďáka s bolestí oka, jenže já už byla dávno přijatá v nemocnici. A zůstala jsem v ní měsíc!“ vzpomíná. Lékaři si totiž nevěděli rady s tím, co mladé slečně vlastně je. Teprve po řadě vyšetření zjistili, že má zánět duhovky. Po měsíci ji s kapkami poslali domů a všichni si mysleli, že tím drama s bolestivým okem končí. Dokonce jí dali i minimální množství kortikoidů, které hned zabraly. Jenže po čtvrt roce se bolesti Hance vrátily…
Strach z oslepnutí
Opět následoval kolotoč vyšetření a dlouhý pobyt v nemocnici. „Mně bylo patnáct a byla jsem zničená z toho, že jsem zase ve špitále. Věděla jsem totiž, že to nebude na týden. Nikdy jsem nikde nebyla bez mámy a najednou jsem musela být sama a ještě mezi pacienty v důchodovém věku. Do toho jsem stále chodila na nějaká vyšetření, to byla pro mne hrozná zkušenost,“ líčí Hanka. Příčina se stále hledala a jelikož Hanka měla opakované angíny bylo lepší mandle odstranit, kdyby se náhodou zrovna tam našel jakýsi spouštěč zdravotních problémů. Jenže po čase se bolesti oka zase vrátily a tak si pomalu Hanka zvykla na pravidelné pobyty v nemocnici do svých sedmnácti let. Nakonec dívku z Kolínské nemocnice po dvou letech lékaři předali do péče Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde v devadesátých letech vznikla první uveální ambulance. Hned po příjezdu se rozjel neuvěřitelný kolotoč všemožných vyšetření. „Zjišťovali příčinu toho, proč se mi záněty opakovaně v oku tvoří. Vždycky jsem prošla kolečko – plíce, srdce, ultrazvuky, krev a další, ale na nic nikdy nepřišli. Ani se nedá popsat, co jsem cítila. Můj pubertální život se smrskl na běhání po doktorech. Pak jsem se o oči začala hrozně bát. Říkala jsem si: »Pane Bože, doufám, že neoslepnu!« Chodila jsem po Praze, a když jsem potkala nevidomého, rozbrečela jsem se,“ přiznává Hanka, která si během té dlouhé doby vybudovala k lékařům přímo rodinný vztah. „Důvěřovala jsem jim, že mi pomůžou. Nikoho jiného jsem tam neměla a neznala.“ Když jí ale navrhli imunosupresivní léčbu (uživí léků, které omezují nebo zabraňují činnosti imunitního systému, používají se k léčbě autoimunitních nebo zánětlivých onemocnění – pozn. red.), řekla nejprve ne. Teprve poté, co se zjistilo, že má v sítnici malou dírku, absolvovala operaci a na léčbu přistoupila. „Nasadili mi léky a jejich dávky zvyšovali. Nebylo mi dobře, bolel mě žaludek a takhle to bylo celý rok,“ vypráví Hanka.
Ničila ji nadváha
V té době Hanka přemýšlela hodně o budoucnosti. Co bude dál a kam se její život bude ubírat. Od čtrnácti let jen chodila po doktorech, její život byl jedna velká lékařská zpráva a neměla vůbec tušení, co bude dělat. „Měla jsem umělecké ambice, ale to jsem věděla, že je konec, protože po imunosupresivní léčbě a kortikoidech přibíráte. Já přibrala pětadvacet kilo. Byla jsem vodnatá a rozhodně jsem nevypadala dobře,“ vzpomíná Hanka, kterou její vzhled velmi trápil. Aby ne, jiné dívky proháněly kluky a ona… „Chtěla jsem být hezká a každý mě znal jako pětapadesátikilovou holku a najednou jsem měla skoro osmdesát kilo. Koukali na mě a říkali si, že jsem se asi nějak rozjedla. Nikdo neřešil, že se léčím, viděli jen, že jsem tlustá…“ přiznává. O lásku ale nakonec nepřišla. „Od osmnácti let jsem chodila s klukem, který to všechno přijal. A v devatenácti letech jsem si ho vzala. Bylo to, to nejlepší co mě v životě potkalo. Nikdy se na mě nedíval jako na nemocnou, vždycky mě bral jen takovou, jaká jsem! Nečekala jsem na nic. S manželem jsme začali plánovat rodinu. To byla pro mě priorita. Nic jsem si tolik nepřála jako děti,“ dodává.
Kdy a jak se Hanka dozvěděla děsivou diagnózu? Čtěte nezkrácený příběh v novém Aha! pro ženy. V prodeji jen za 8,90 Kč!
