Poznáváte filmovou Šípkovou Růženku: Princezna hraje nemocným dětem!
Zazářila v roli Šípkové Růženky v pohádce Jak budí princezny. Pak se ale po ní zdánlivě slehla zem. Marka Míková (57), v titulcích pohádky ještě jako Marie Horáková, ale zůstala umění a dětem věrná. Věnuje se loutkoherectví a před 12 lety založila spolek Loutky v nemocnici, který přináší radost i tam, kde běžně veselo moc není – na lůžková oddělení nemocnic a do léčeben dlouhodobě nemocných. Jaká byla hereččina cesta od slavné pohádky k nemocným dětem? A co všechno čtyřnásobná maminka ještě během té doby stihla?
Začněme od Šípkové Růženky. Vystudovala jste režii a dramaturgii na loutkářské fakultě, jak jste se dostala k roli filmové princezny?
„Docela běžně, šla jsem na casting a roli získala. Byla to velmi krásná zkušenost, měla jsem skvělé kolegy a natáčení jsem si opravdu užívala. Vlastně mám tu pohádku ráda dodnes.“
Vídala jste se s kolegy i po skočení natáčení?
„Ano, s Milenou Dvorskou. Vznikl mezi námi moc pěkný vztah, možná to bylo tím, že mi hrála maminku. Chodila jsem za ní do divadla a na kafíčka. Někdy jsme se viděli i s Honzou Hrušínským. S ostatními spíš, když třeba televize pořádala nějakou akci.“
Proč jsme vás pak dál ve filmech a pohádkách neviděli?
„Vlastně na to neumím přesně odpovědět, kdybych dostala nabídku, nebránila bych se jí. Ale asi to vyplynulo ze situace, jak to tehdy bylo, měla jsem poměrně brzy po sobě děti, mám celkem čtyři. Hrála jsem ale v divadle a taky malé role ve filmech, byly to například Hadí jed pana režiséra Vláčila nebo Krakonoš a lyžníci paní režisérky Věry Plívové-Šimkové. A také jsem se věnovala jiným věcem, jako je psaní knížek pro děti, hraní v ženské bigbeatové kapele Zuby nehty a samozřejmě loutkám.“
Co pro vás znamenají Loutky v nemocnici?
„V první řadě je to poslání. I když se věnuji i jiným věcem, jako je divadlo, hudba, psaní, tohle je pro mě srdeční záležitost, takové moje »dítě«. Je úžasné vidět, jak to funguje a přináší radost.“
Kdy a jak organizace vznikla, co bylo tím prvním impulzem?
„Spolek jsem založila v roce 2005. Na počátku byl pan Otakar Seifert, kamarád mojí maminky, který rozjížděl podobný projekt v Německu. Pomáhala jsem mu s přípravou čísel pro děti a pak už byl jen krůček k tomu, abych se o něco podobného pokusila i tady u nás. Od té doby už mají Loutky úplně jiný rozměr, máme 14 členů, mezi kterými jsou loutkoherci, hudebníci i psychoterapeutka. Na každého z nás připadá v současnosti jedna pohádka a hrajeme asi s padesáti různými loutkami.“
Jak vznikají vaše loutky?
„Prvním fází vzniku loutky je nápad na pohádku, když je hotová pohádka a vymyšlené postavy, které v ní budou vystupovat, zadáme výrobu loutky výtvarníkům, což jsou povětšinou kamarádi z profese. Loutky musíme také přizpůsobit tomu, kde s nimi hrajeme. Na některých odděleních nemocnic jsou přísná hygienická opatření, takže zde můžeme hrát jen s omyvatelnými loutkami a plyšáky musíme nechat doma.“
Bylo těžké pro tento projekt hledat spolupracovníky a pomocníky?
„Vůbec ne, v současnosti jsme čtrnáctičlenný tým loutkoherců, hudebníků, máme ve svých řadách i skvělou psychoterapeutku, která je zároveň bubenice skupiny Zuby nehty a kytaristka. Fungujeme v podstatě na rodinné bázi, všichni se mezi sebou známe, což je velmi důležité, aby nám to ladilo.“
V týmu je prý i váš syn?
„Ano, můj syn Kryštof už se mnou přes 10 let hraje v loutkovém divadle DAMDAM a také pomáhá s loutkami. Kromě toho hraje ve své kapele.“
Jak funguje spolupráce s nemocnicemi a léčebnami, vyhledávají vás sami, nebo je oslovujete vy?
„Vlastně obojí, někdy se nám ozývají především malé nemocnice, jestli bychom k nim přišli hrát. Sami jsme nedávno oslovili dětskou léčebnu v Jánských lázních nebo Šumperku. Také jsme oslovili organizaci Cesta domů, která se zabývá paliativní péčí o nevyléčitelně nemocné děti v domácím prostředí. Zavedení jsme v pražské motolské nemocnici, kde pravidelně hrajeme třikrát týdně na dětských lůžkových odděleních. Děti a vlastně i personál se na Loutky těší. Často po domluvě s lékaři a sestrami pomáháme řešit problémy spojené s dlouhodobým pobytem v nemocnici, ať už je to stesk po domově, nebo nechuť k jídlu. Nevěřili byste, jaký úsměv vykouzlí jen obyčejné přání brzkého uzdravení.“
Nezkrácený rozhovor s Markou Míkovou čtěte v tištěném Aha! pro ženy. V prodeji jen za 8,90 Kč, a to vždy od úterý.