Radka Máchová je hvězdou naší letecké akrobacie: Pilotuje i ve svých 68 letech!
Pilotní licenci získala před 46 lety! Jako vedoucí skupiny Flying Red Bull Aerobatic Team předváděla se svými kolegy řadu let neuvěřitelné kousky. První dáma české letecké akrobacie Radka Máchová (68) však jakoby vůbec nestárla. Letadla jsou jí osudem od dětství, zůstala u nich i po odchodu ze skupiny a teď věří, že za kniplem německého stíhacího letounu z období první světové války Fokker E-III stráví ještě nejednu napínavou chvíli.
Letectvím byla poblázněná celá její rodina. O devět let starší bratr pracoval jako letecký mechanik v Ruzyni a do hangáru za ním chodila už jako malá holka. Moc ráda v něm lezla do kabin stojících letadel a vychutnávala si vůni a současně i pach propocené kůže, oleje, šmíru a benzínu. „S panenkami jsem si nikdy moc nehrála. Také jsem vypadala spíše jako kluk. Raději jsem si zašla do obchodu pro špejle, abych si mohla stavět letadýlka,“ vzpomíná Radka Máchová. Chodila do modelářského kroužku ke skvělému instruktorovi, který uměl děti pro tento koníček nadchnout. Brzy poznal, že se jako jediná holka mezi kluky přece jen trochu stydí, a tak ji nechával ve skladu, kde jsem si mohla modelařit sama. „Stavěla jsem větroně až do rozpětí křídel kolem dvou metrů především podle vlastních plánů a nápadů. Když to vedoucí kroužku viděl, raději mi nabalil potřebný materiál s tím, abych si modely tvořila doma, protože mu ty moje revoluční nápady nabourávaly výuku. S modely jsem pak každý týden objížděla soutěže, protože ti nejlepší dostávali materiál na stavbu dalších letadel zdarma,“ usmívá se Radka. Už na základní škole se také přihlásila do parašutistického kroužku, kam časem přivedla i svoje dvě starší sestry – Věru a Ivu. Zatímco ty měly na první oficiální seskok s padákem už věk, Radka by si na něj musela ještě pár měsíců počkat. Instruktor to však vyřešil šalamounsky. Aby si mohla skočit i se sestrami už v patnácti letech, napsal do dokladů, že se narodila o rok dříve. „Byl to krásný zážitek, i když hranatý padáku měl po otevření dnes neuvěřitelných 47 metrů a vážil zhruba 16 kilogramů, zatímco já vážila jen nějakých 45 kilo. Tudíž jsem pro něj neznamenala žádnou zátěž a dělal si se mnou ve vzduchu, co chtěl. Podobně na tom byla i jedna z mých sester, takže jsme na padácích visely jako koťata. A protože pro nás tím pádem byly velké i postroje, byly jsme po doskocích vždy samá modřina,“ vypráví Radka s tím, že měla velikou oporu ve své mamince. „ Otec mi umřel ve čtyřech letech, ale máma mi ve všem fandila,“ dodává.
Osud rozhodl za ni
Po maturitě Radka odjela studovat z Prahy až do Žiliny vysokou školu dopravy a spojů, i když dlouho zvažovala také studium architektury. Dokonce ještě na Slovensku v prvním ročníku váhala, zda nemá školu přece jen změnit. Ale na architektuře jí řekli, že pro ni už volné místo nemají. „Prostě za mě rozhodl osud. V Žilině se navíc v rámci výuky dal získat pilotní průkaz, což pro mě znamenalo hodně. A tam jsem si taky poprvé sedla do letadla jako pilot. Kurz jsme tenkrát vzali hopem. Teorie se sice studovala rok, ale praxe trvala pouhé dva měsíce. Řekli nám, že pilotní licence zde získali rychleji jen Egypťané připravující se do války,“ směje se letkyně. Prvním letadlem, které pilotovala, byl dvoumístný jednomotorový dolnoplošník Zlín-105 Trenér. Šlo podle ní o ideální stroj určený pro výuku a domnívá se dodnes, že lepší letadlo pro zaučení ani neexistuje. „Pravda, jiné stroje bývají na první pohled hezčí, ale nejsou na budoucí piloty tak hodné, bezpečné a ani levné. Když přišlo na věc, dokázal nějakou dobu plachtit, třeba i s pilotem v bezvědomí, sám, což žádné jiné výukové letadlo nezvládlo. A jenom v našem kurzu to dvěma lidem zachránilo život,“ dodává.
Od létání k akrobacii
Radka působila léta v aeroklubu, kde měli mladí letci možnost absolvovat kurz akrobacie, jenže se na ni nikdy nedostalo. Ostatní letci ji totiž nepovažovali za rovnocenného pilota a přednost dostali ti »zasloužilejší«. Až zapracovalo štěstí – jeden z absolventů kurzu musel kvůli zdravotním problémům své místo na čas uvolnit. Radka Máchová svoji šanci chytla za pačesy a zaskočila za něj. Časem se s akrobacií dostala dokonce i do československého reprezentačního družstva. Vydržela v něm až do odchodu na mateřskou dovolenou. V tu chvíli byla ale považována vrcholnými představiteli už za neperspektivní, proto ji odstavili na vedlejší kolej. A najednou neměla ani s čím létat. Na další kariéru pilotky musela čekat dlouhých 20 let. Až v roce 2001 ji oslovil tehdejší manažer Flying Bulls Aerobatic Teamu, jestli by s touto čtyřčlennou skupinou nechtěla létat jako její vedoucí. Přišla nabídka, která se neodmítá. Radka Máchová si proto obnovila licenci a během roku se stala lídrem kvarteta letců. „Řekli si, že jsem akrobacii létala, mám obchodní licenci a umím anglicky. To vše bylo třeba. Navíc zbylá tři místa v týmu byla obsazená a případné přeškolení jiného pilota na jinou pozici by bylo po všech stránkách velmi náročné. Výcvik vedoucího pilota v mém případě také trval kratší dobu,“ popisuje letkyně svůj návrat na nebe. Lídr skupiny musí zvládnout ve vzduchu spoustu úkolů a ostatní mu musí bezmezně věřit. „To je velká pocta pro vedoucího, ale také nesmírná zodpovědnost náročná na psychiku. Já se nikam sice necpala, na druhou stranu jsem byla pyšná, že se rozhodli právě pro mě,“ říká Radka Máchová.
Jaké dramatické chvíle ji potkaly? Dočtete se v tištěném vydání Aha! pro ženy. V prodeji vždy od úterý, a to jen za 8,90 Kč.
