Iveta (25) ze Šaratic se před pár týdny provdala za handicapovaného sportovce Lukáše Šemberu (23). O svém soužití říkají: "Sháníme bydlení a chceme dítě!"
Odmalička miloval motorky, závodil na nich a měl před sebou hvězdnou kariéru závodníka. 19. září 2009! To byl den, kdy se Lukáši Šemberovi (23) obrátil život naruby. Při exhibičním závodě pitbiků u brněnského obchodního centra nešťastně spadl a narazil hlavou na obrubník… Verdikt lékařů – fraktura čtvrtého a pátého obratle a porušená mícha – znamenal jediné. Život na vozíku. Lukáš se s tím těžko vyrovnával. Bral drogy, z nešťastné lásky se pokusil o sebevraždu. Ale pak mu osud ukázal svoji přívětivější tvář. Poznal Ivetu Kilianovou (25) ze Šaratic nedaleko Slavkova u Brna a letos, 26. září, tam byla velká svatba. Jak se mladí novomanželé dali dohromady? Jaké je soužití zdravé ženy a handicapovaného muže? A co Iveta říká na fakt, že Lukáš chce za pár měsíců opět sednout na motorku?
Jak jste se vůbec poznali?
Iveta: Na diskotéce v Brně. Lukáš tam byl s kamarády a já si šla k jejich stolu vypůjčit původně jen židli. Dali jsme se do řeči. Chtěl po mně i telefonní číslo, ale zase tak moc jsme si za tak krátkou dobu nepřirostli k srdci, abych mu ho svěřila. Řekla jsem Lukášovi, že když budu chtít, tak si ho najdu. Určitě jsem si hned nepomyslela, že bychom se mohli dát vůbec někdy dohromady. Ale věděla jsem od začátku, o koho jde, protože se o motorky zajímám.
Lukáš: Byla roztomilá, ale z diskotéky odešla moc brzy. Ozvala se až za pár měsíců.
Iveta: Napsala jsem mu na sociální síť. Myslím, že jsem okomentovala nějakou jeho fotku. Přesně si to už nepamatuji. Brzy nato jsme vyrazili na procházku do centra Brna na vánoční trhy. Na svařák.
Kdy jste spolu začali chodit?
Iveta: Protože jsem pobývala na studiích nedaleko Lukáše, začala jsem ho navštěvovat každý den. Zašli jsme si do restaurace, kina... Vlastně, když se dnes nad tím tak zamyslím, už tehdy jsme spolu randili, i když jsme to tak ještě nevnímali. Vídali jsme se a nevěděli, jestli spolu chodíme. Abychom si to ujasnili, tak jsem se ho na to zeptala a…
Lukáš:… a na Silvestra jsme si řekli, že spolu začneme chodit. A ještě jsem ji postavil před moje rozhodnutí, že s ní chci být do konce života. Nevěřila mi, prý si za chvíli najdu zase jinou. Vidíte, jak to dopadlo, vzal jsem si ji a chci s ní být do konce života, jak jsem slíbil.
Iveta: Neberu vůbec v potaz, že je Lukáš handicapovaný. A věkový rozdíl jsme nikdy neřešili.
Lukáš: Spíše si do ní občas s legrací píchnu, že je stará.
Iveta: Až opravdu budu, tak se budu chlubit, že mám mladého chlapa. (směje se) Někdo mě asi odrazoval, ale nebylo to od takového člověka, aby mi to utkvělo v paměti. Spíše mi mnozí záviděli, že se vdávám, ale ne, že si beru Lukáše. To víte, kamarádky jsou už vdané, mají děti. Lukáš přestal po seznámení kouřit. Nechce se ale bavit o tom, co vše už má za sebou, přestože se ho na to ptám. Občas utrousí jen nějakou tu větu.
Co na Lukáše říkali rodiče?
Iveta: Máma s babičkou o něm věděli, i když si dlouho mysleli, že je pouze kamarád. Jak se věci mají, jsem jim řekla, až jsme si to s Lukášem vyjasnili. Naši proti vztahu nic nenamítali. O svatbě jsme jim pověděli, až když jsem jim ukázala zásnubní prstýnek. A měli z toho radost. Naši mají Lukáše v oblibě. Vidí, že se máme rádi, je nám spolu hezky. Ani tak neřeší, přestože jsou »stará škola«, že je tetovaný. Hodně nám pomáhají.
Lukáš: Ivetina mamka a babička se mě často ptají, zda je vše v pořádku, a prý když nebude, tak jim to stačí říct a sjednají nápravu. (směje se)
Celý příběh najdete v tištěném Aha! pro ženy. V prodeji na stáncích jen za 7,90 Kč.