Emilie Dratvová (103) prozradila svůj recept na dlouhověkost. Procházet se a nenadávat na život. "Narodila jsem se, když se potopil Titanic!"
Zažila 7 prezidentů, 2 diktatury, 2 světové války. Přesto je Emilie Dratvová (103) plná optimismu a její životní elán by jí mohl leckdo mladý závidět. Miluje přírodu, procházky, moře a klasickou hudbu. Bývalá kantorka je i ve svém věku stále šarmantní dáma, která však v životě zažila nejednu krušnou chvíli. Co všechno prožila? A jak se dívá na dnešní svět?
„Můj recept na dlouhý život? Chodit, chodit a zase chodit. Někdy mám pocit, že jsem snad přešla rovník,“ říká s úsměvem na rtech Emilie Dratvová, která před pár dny oslavila 103. narozeniny. „Moc nejím, nepiju, nekouřím, jen se procházím. A nenadávám,“ dodává s klidem, který z ní z dálky vyzařuje. A tak slaví i každé své narozeniny – jde zkrátka na procházku do přírody. I v tomto věku je totiž plně soběstačná. Chodí sama, jen s malou skládací hůlkou. „Zrovna přemýšlím, že vyrazím na houby,“ usmívá se a je vidět, že přírodu a lesy miluje. Však také v Domově pro seniory Anavita v Modřicích, kde nyní žije, chodí jako jedna z mála stále na procházky do krásné zahrady.
Válka je těžká, ale musí se přežít
Pochází od Zábřehu ze severní Moravy a v mládí se s ní život nemazlil. Za 1. světové války byl tatínek, povoláním stavbyvedoucí, nasazen na frontu na Balkán a rodina se ocitla bez příjmu. Maminka, aby své děti uživila, šila a výrobky vyměňovala za jídlo. Když pak přišla 2. světová válka, byla Emilie těhotná a čekala svou jedinou dceru. „Válka je těžká, každá válka taková je. Člověk to ale nějak musí zvládnout, nemá na výběr,“ říká.
První tvrdá zkušenost: Slovensko
Nejsou to ale jen války, kterými si prošla. Zvlášť vzpomíná na začátky své kantorské kariéry. „Když si dnes učitelé stěžují, jak jsou na tom špatně, nechala bych je prožít to, co jsme tehdy zažívali my,“ říká. I přes těžkou dobu vystudovala reálné gymnázium a pedagogiku. „Když jsem hledala práci, našla jsem si místo až na Slovensku. Nebylo na výběr, byla krize, na místa se čekalo i dva roky. Pan řídící mi tehdy říkal, ať to zkusím, že všude je chleba o dvou kůrkách. Už mi ale neřekl, že tyto kůrky budou pořádně tvrdé,“ vzpomíná. A tak nastoupila do katolické školy v Dolnej Porube. „Kostelník mě ubytoval do holé místnosti se železnou postelí. Nebylo tam ani světlo. Když jsem si večer lehla, slyšela jsem divné zvuky. Všude bylo plno myší! Škola byla samá díra a v noci tam myši měly rej. Strašně se jich bojím, tak jsem utíkala za kostelníkem, který mě pak nechal spát u nich,“ vzpomíná na začátek svého působení na Slovensku. Doba byla těžká, byly problémy i s hygienou. Musela například učit děti, jak vyčesávat z kabátů blechy, anebo je posílala umývat se pískem u potoka před vyučováním. „Tehdy se psalo ještě na tabulky, to už si dnes nikdo nedovede představit. Sešity a pera jsem si musela nechat poslat z Moravy,“ vzpomíná.
Celý příběh najdete v tištěném Aha! pro ženy. V prodeji na stáncích jen za 7,90 Kč.