Paní Věra (68) z Brna je vdovou od 25 let. Manžel se jí zabil v letadle se skupinou Evy Pilarové: Pohled na rakve nelze zapomenout!
S paní Věrou Gloserovou (68) z Brna se život nemazlil. Její manžel tragicky zahynul při letecké nehodě. Tři roky po svatbě, v letadle, ve kterém cestovala i skupina zpěvačky Evy Pilarové. Mladá maminka tak zůstala sama s malým synem. Ten se k ní však v dospělosti obrátil zády. Půl roku poté, co se stala babičkou, spáchala její budoucí snacha sebevraždu. Ani poté však k sobě se synem nenašli cestu…
Psal se 19. únor 1973. Noviny byly plné zpráv o blížící se oslavě 25. výročí Vítězného února, avšak zásadní událost, která se toho rána stala, odbyly většinou jednou větou. Let společnosti Aeroflot č. 141 na trase Moskva – Praha měl toho dopoledne na Ruzyni přistát. Místo toho se nekontrolovatelně zřítil k zemi. Chvíli předtím, než měl dosednout na přistávací dráhu. Zahynulo 66 lidí. A mezi nimi i pět členů z šestičlenné doprovodné kapely zpěvačky Evy Pilarové. Ona jediná do letadla čirou náhodou nenastoupila. Mladík, kterému dala svou letenku, ten den zahynul. Mezi mrtvými byl i mladý muž vracející se domů za svou rodinou. Manžel paní Věry.
Neštěstí viděla v televizi
„Ten den jsem neštěstí viděla v televizi a byla jsem v šoku z toho, co se stalo. To jsem ale ještě netušila, že v letadle byl i můj muž,“ vzpomíná paní Věra. V době, kdy nebyly k dispozici mobily ani jiná moderní technika, ji nikdo nemohl včas informovat. Telefon zazvonil až následující den. „Řekli mi, co se stalo. Bylo to hrozné, nikdo si nedovede představit, jak jsem se cítila. Musela jsem jet na Ruzyň identifikovat tělo. Leželi tam všichni v rakvích. Ten pohled bych nikomu nepřála, na to se nedá zapomenout,“ dodává.
Vdovou od pětadvaceti
„Manžel byl plynař, který letěl do Ruska na tři měsíce k tranzitnímu plynovodu. Jeho rodiče si přáli, aby si vydělal nějaké peníze, dostal byt a zajistil rodinu,“ vzpomíná Věra Gloserová. Osud to ale chtěl jinak. Štěstí, které trvalo tři roky, mělo náhle skončit. V pětadvaceti letech se stala vdovou. Zůstala sama s tříletým synem Mirkem. Už nikdy se znovu nevdala.
Syn se k ní otočil zády
Narodila se v Brně v Králově-Poli, v bytě, ve kterém žije dodnes. „Tady jsem vyrůstala, o mnoho let později jsem se tady starala o nemocnou maminku,“ říká paní Věra, která tu bydlí prakticky celý život. „A dnes by mě syn chtěl vystěhovat a byt si prodat. Vyhrožuje mi, ale já to nedovolím. Nedám se,“ říká se smutkem v očích. Se synem vyrůstala sama až do jeho dvaceti osmi let. „Tehdy jsem mu řekla, že by se měl osamostatnit. Že s ním nemůžu být pořád, že si chci žít taky svůj život. Nepochopil to a bral to tak, že jsem ho vyhodila. Od té doby se ke mně otočil zády. A tak to vlastně zůstalo dodnes,“ vypráví Věra, která celý život pracovala jako kadeřnice. O synovi, kterému věnovala druhý byt, dlouho nic nevěděla. „Byt prodal a vypařil se jako pára nad hrncem. Ptala jsem se, kde žije a řekl mi, že mi po tom nic není. Vůbec jsem nevěděla, co s ním je. Nekontaktoval mě, nevzpomněl si ani na moje narozeniny,“ říká paní Věra.
O vnučce nevěděla, »snacha« se zabila
O řadu let později se jí narodila vnučka. Vůbec o tom nevěděla. Zjistila to až ve chvíli, kdy syn zůstal sám. Jeho družka totiž spáchala sebevraždu a nechala po sobě půlroční dcerku Elenku. „Zavolal mi až tehdy, kdy se zabila matka jeho dítěte. Skočila dolů z rozhledny v Tišnově v době, kdy byla na vycházkách z psychiatrie. Přestala mít totiž zájem o své dítě a léčila se s laktační psychózou,“ vypráví. Po další tragické události to vypadalo, že si synem k sobě díky malé vnučce opět najdou cestu. Syn zůstal bydlet s rodiči od matky svého dítěte, kteří, ač sami velmi nemocní, mu s holčičkou pomáhají. „Chtěla jsem s vnučkou být v kontaktu, několikrát jsem ji hlídala. Pomáhala bych, ale syn nemá zájem. Zajímá ho jen můj byt a chce mě vystěhovat. Nedám se. Velmi jsme se pohádali. Dokonce mi vyhrožoval, že mě z bytu dostane násilím,“ říká žena smutným hlasem.
Rodina jí nechybí
Čas letí, avšak smíření se zatím nekoná. „Vnučka bude mít v září tři roky. Je ale na otci, který je na mateřské, zcela závislá. Navíc ji nechce dát očkovat, tak mu ji asi ani nevezmou do školky. Nechápu ho,“ říká paní Věra, která se sama přes deset let starala o těžce nemocnou maminku. „Přebalovala jsem ji, krmila, starala se o ni dvacet čtyři hodin denně. Bylo to hrozně vyčerpávající,“ dodává. Co bude dál, netuší. „Rodina mi nechybí. Když se syn chová takto, není o co stát. Třeba ale jednou přijde k rozumu, a pak uvidíme,“ doplňuje. Jejím velkým koníčkem je zahrádka a květiny, o které se vzorně stará. Občas si ještě přivydělá jako kadeřnice. I přes krutý osud je stále plná síly a optimismu. „Vnucovat se nebudu, ale pokud by syn přišel, ráda ho s vnučkou uvidím,“ zakončuje povídání a odchází do svého bytu, kde žije sama s osmi kočkami. V jejím pohledu se ale stále zračí naděje, že její syn a vnučka se jednou zase vrátí do jejího života…