Po předčasné smrti své dcery se stará o vnuka Daniela (15). Irena (65) z Prahy říká: Ten kluk mě drží nad vodou!
Poměrně brzy přišla o maminku, v necelých padesáti o manžela a pár let nato i o dceru. Irena Valachová, která se objevila v jedné z našich proměn, se podělila také o svůj životní příběh. A i když jí život rány nešetří, nevzdává se, ani nijak nepropadá melancholii. Její víra v lepší zítřky je ohromující, stejně jako energie, se kterou ve svém věku vychovává puberťáka.
Osud se s ní nikdy moc nemazlil. „Když mi bylo dvanáct, naše maminka onemocněla. Zjistili u ní roztroušenou sklerózu a postupně přestávala chodit. Chvíli se pohybovala na vozíčku, pak už jenom ležela. Starala jsem se nejen o ni, ale i o svou šest let mladší sestru. Táta to totiž psychicky neunesl a našel si jinou paní,“ začíná vyprávět paní Irena. Nemoc v rodině zhatila i její plány do budoucna. „Vždycky jsem chtěla být dětská doktorka, nebo alespoň dětská sestra. Na střední zdravotnickou školu jsem se dostala, ale až na Kladno, což by obnášelo zůstávat přes týden na internátu. A to vzhledem k tehdejší situaci nešlo.“ Automaticky ji přeřadili na tehdejší gymnázium Na Zatlance a po maturitě si ještě udělala ekonomickou nástavbu. Celý život se pak věnovala profesi, kterou původně ani dělat nechtěla – pracovala jako mzdová účetní a personalistka. „Krátce po škole jsem se vdala za svého prvního muže a narodily se nám dvě děti. Nejdřív Veronika a pak Michal.“
Eva Lišková (85) prožila dva roky v Osvětimi: Stála jsem před plynovou komorou
Celý článek„Když mi bylo 48, ovdověla jsem. Syn v té době bydlel se mnou, dcera už jinde,“ vzpomíná. Téměř po dvou letech se Veronice narodil Daniel a pro paní Irenu nastalo šťastnější období. „Vnuk byl taková moje medicína. Věnovala jsem mu veškerý svůj volný čas. Brala jsem si ho téměř na každý víkend, jezdili jsme spolu na dovolenou, vymetali jsme kina, dětská divadla…“, pokračuje. Na vztahy a lásku naštěstí nezanevřela. „Děti a přátelé na mě tlačili, že přece ještě nejsem stará a že bych neměla zůstávat sama. Nakonec mi kolegyně v práci podaly inzerát, to mi bylo kolem pětapadesáti. Ozvalo se na něj sice hodně mužů, ale jak jsem říkala: »byl to samej šílenej materiál«. Jedna část byla takových těch »nešťastně ženatých«, kterým manželka nerozumí. V další skupince byli ti, co se hned ptali, jestli mám byt a chodím do práce. Čili takoví, kteří si potřebovali zajistit zázemí. Byla jsem z toho dost otrávená…,“ popisuje. Pak jí ale přišla na mobil zpráva, která ji zaujala. Byla stručná, zato jiná, než všechny ostatní. „Pamatuji si to dodnes: »Jsem děda z Prahy a rád bych vás poznal«. Odpověděla jsem mu a dopadlo to tak, že jsme si dali schůzku,“ vypráví. A nezůstalo u jediné. Po čtyřech letech »randění« byla požádána o ruku. „Takže jsem se ve svých šedesáti vdávala podruhé.“
Nečekaná smrt dcery
Daniel si naštěstí s »novým« dědou sedl, takže se svou babičkou trávil i nadále spoustu času. „Když se pak s Veronikou stalo to, co se stalo, rozhodli jsme s manželem, že si vezmeme vnuka k sobě. Bylo mu teprve jedenáct a jinak by musel do dětského domova…,“ vzpomíná. „Kde byl Danielův tatínek?“ zajímá mě. „Od dcery odešel, když Daniel končil první třídu. Našel si novou rodinu. Po smrti Veroniky se s vnukem pravidelně vídal ještě necelé tři roky, dokonce u nás byl na Vánoce. Na první vzal svou přítelkyni, na druhé přišel sám, na třetí už nedorazil. Nevím, co se stalo, ale té doby nejsou s Danielem skoro vůbec v kontaktu. Nerozumím tomu a je mi to líto, hlavně kvůli vnukovi. Říkám si, jestli ho to třeba nějak netrápí,“ popisuje. „Co se stalo vaší dceři?,“ ptám se. „Byla to souhra všech možných okolností. Nejdřív dostala hodně ošklivou chřipku, kterou přechodila, pak druhou a do toho zápal plic,“ říká Irena Valachová odevzdaně.
Celý příběh najdete v tištěném Aha! pro ženy. V prodeji na stáncích jen za 7,90 Kč!
