Olga Frydrýšková (36) z Drásova žije fotbalem * Hraje ho od dětství, nyní trénuje a… Pomohla zachránit zpustlý stadion!
Fotbal je hlavně mužská záležitost. Málokterá dívka jím od mládí žije a místo panenek sní o kopačkách. Místo toho, aby později napomínala svého partnera, že jde zase na fotbal, vydá se na zápas sama a pro »svůj« tým udělá i nemožné. Takových žen je sice jako šafránu, ale existují. Olga Frydrýšková (36) z Drásova je toho zářným příkladem. Když začátkem února uviděla na Facebooku výzvu k dobrovolnickým pracím na záchranu zchátralého brněnského stadionu Za Lužánkami, neváhala ani minutu a vydala se na pomoc.
„Když jsem v únoru přijela na první brigádu, nenapadlo mě, že tu strávím dalšího půl roku. Tehdy jsem napekla koláče asi z osmi kilo mouky a dorazila na stadion,“ vypráví Olga. Sympatická účetní, maminka dvou dětí Verunky (8) a Ondry (5), už skupiny dobrovolníků neopustila a každou sobotu přijížděla z Tišnovska do Brna, aby pomohla splnit sen jednoho fotbalisty – a zachránit legendární stadion, na který chodila fandit ještě za svých studentských let.
Neváhala pomoci
S nápadem na záchranu zchátralého stadionu, který byl svého času největším v republice, přišel na začátku roku fotbalista Petr Švancara (37). Tato myšlenka tehdy mnohým připadla jako sci-fi – uvést čtrnáct let pustnoucí stadion opět k životu a zahrát si zde na konci června rozlučkový zápas? Nemožné! „Tehdy jsem viděla v televizi, jak Švanci vyjel na stadion se sekačkou, jak se snaží splnit si sen. Neváhala jsem ani minutu, že ho v tom podpořím,“ vzpomíná Olina, která byla jednou z mála žen, jež se pravidelně dobrovolnických prací účastnily. „Žen tu byla vždy maximálně desetina, mužů různě – deset, ale i sto padesát. Já byla jediná, kdo sem chodil sám – ostatní ženy s partnery. Manžel totiž není zrovna fotbalový fanoušek, a tak jsem sbalila děti a jeli jsme za Lužánky,“ usmívá se.
První příchod na zdevastovaný stadion po letech ji šokoval. „Když jsem sem tehdy vešla, bylo to pro mě strašně emotivní. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet. Naposledy jsem tu byla koncem 90. let na velkém zápase, na který přišlo snad 40 000 lidí. Teď to byl hrozný pohled. Všechno bylo zarostlé, zpustlé, tribuny nebyly přes porost ani vidět. Úplně mi to vehnalo slzy do očí. Vzpomněla jsem si, jak jsem sem chodila na zápasy, když jsem tu byla na škole. To byla krásná doba,“ vzpomíná Olina.
Na kopačky si musela ušetřit
Fotbal milovala už od dětství. Byla nejmladší ze tří sester, ale ji jedinou lákal tento mužský sport. „Když jsem v deseti letech přišla za mamkou, že bych chtěla kopačky, řekla mi, ať si je koupím ze svého. Na první tehdy látkové kopačky jsem si tedy šetřila sama,“ vzpomíná. Když se rodiče rozvedli, ráda trávila víkendy u otce. „Bydlel totiž hned vedle fotbalového hřiště,“ směje se. Zatímco maminka toužila po dokonalých princeznách, Olina měla tak trochu chlapeckou duši. A možná proto měla vždycky více kamarádů než kamarádek. Fotbal pak rodačka z Újezdu u Kunštátu hrála také aktivně. „Nejdřív klasicky s klukama, když jsem přišla na střední do Brna, začala jsem hrát holčičí fotbal pod vedením trenéra Tondy Procházky,“ vzpomíná. „Pak jsem se ale v sedmnácti zamilovala a fotbal mě pustil. Měla jsem totiž úplně jiné starosti,“ usmívá se Olina, která je se svým mužem Zdeňkem šťastná již devatenáct let.
Syna trénuje sama
Láska k fotbalu jí ale zůstala a časem se do jejího života opět vrátila. Když se jí později narodil syn, rozhodla se, že jej bude trénovat sama – a udělala si trenérskou licenci. Dnes spolu s kolegou ve volném čase trénuje předpřípravku nejmenších fotbalistů v Drásově a se synem dojíždí i do brněnské Zbrojovky. „Snažím se tu pomáhat s tréninkem šestiletých dětí,“ směje se. A právě fanoušci Zbrojovky byli skalním jádrem dobrovolníků, kteří se zapojili do záchrany brněnského stadionu. „Každý týden tu pro mě byla práce, i jako pro ženu. Trhaly jsme plevel, uklízely, zametaly, natíraly, nebo jsem vzala firemního pick-upa a rozvážela beton kolem stadionu. Třeba když se opravovaly a betonovaly schody,“ vzpomíná. Stejně jako skupina dobrovolníků, kterou záchrana stadionu nadchla, tak trávila volné dny prací místo toho, aby byla doma s rodinou. A protože se tu sešla skvělá parta lidí, všichni se na brigády těšili a práce jim šla dobře od ruky. „Manžel má stavební firmu, a tak se – po mém malém naléhání - také nepřímo zapojil. Jako sponzorský dar poskytl dělníky, kteří tu pomáhali,“ vzpomíná.
Celý příběh najdete v tištěném Aha! pro ženy. V prodeji na stáncích jen za 7,90 Kč.