Albánie - Balkánská země plná průzračných jezer i památek UNESCO
Necelé dvě hodiny letu z Prahy a pozvolna klesáme k Tiraně. Z letadla vystoupíme do vlhce teplého vzduchu, který dává tušit, že jsme se ocitli více na jihu. Jsme v Albánii. Zemi pro turisty zatím více méně neznámé, která buď splní očekávání zvědavého návštěvníka, nebo tu pobyt zkrátka jen přetrpí a příště se opět vydá na svá stará známá místa jinde ve Středomoří. Chladnými vás ale zdejší krajina, lidé, památky ani gastronomie rozhodně nenechají…
Umějí si užívat
V Albánii to žije ve dne v noci. Bydleli jsme v Durresi, česky Drači, důležitém námořním přístavu, nejstarším a druhém největším městě Albánie, které dříve bývalo městem hlavním. Později, aby nebylo tak „na ráně“, ho přestěhovali více do vnitrozemí, do zhruba 30 km vzdálené Tirany. V noci to tu vypadá, jakoby se ani nechodilo nikdy spát. Kavárny, restaurace, rychlá občerstvení i obchody jsou otevřené přes půlnoc. Albánci se zkrátka umějí bavit. Není to samozřejmě nijak neznámý obrázek ze Středomoří, podobné je to v Itálii, Řecku, Španělsku… Vyzařuje tu pohoda, nudit se rozhodně nebudete. Určitým kontrastem k tomu je pak hlas muezzina, který je slyšet z některé z mešit. To vše sem patří, zrovna jako zvony křesťanských kostelů. V Albánii ovšem spatříme i mnoho nových minaretů, mají je téměř v každé vsi. Islám tu ale není nijak radikální, mladí by prý byli raději, kdyby se peníze dali do vzdělání.
Desetiletí tuhé izolace
Albánie i její obyvatelé si toho zažili víc než dost. Abychom nezabíhali do příliš dávné historie, připomeňme aspoň, že v roce 1939 ji okupoval Mussolini. Své si tu za druhé světové války „řekli“ i Němci, po osvobození se pak země upnula k Východu a k moci se dostal komunistický vůdce Enver Hodža. Zprvu se zdálo, že po boku Sovětského svazu bude lidem dobře, jenže z Hodži se stával stále větší paranoik, který zemi totálně izoloval. Zakázal i náboženství a Albánii vyhlásil prvním ateistickým státem světa. Diktatura byla velmi tuhá, na vše dohlížela tajná policie. Později už nikdo nesměl dovnitř ani ven, na hranicích se střílelo, bylo dost mrtvých. Albánci se nesměli ani pohybovat ve vlastní zemi. Hodža v obavě před napadením nechal postavit stovky tisíc bunkrů. Narazíte na ně všude, megatuny betonu už jsou naštěstí jen turistickou atrakcí. K vidění jsou na plážích, hřbitovech, ve městech. Odstranit je by stálo obrovské množství peněz. Země se kvůli izolaci stala téměř soběstačnou, produkty zemědělství jsou ve vnitrozemí vidět na každém kroku. Lány kukuřice, obilí, zeleniny, ovoce. Vše čerstvé, neošetřované drahými pesticidy… Po svržení komunistického režimu v 1991 se Albánci snaží dohnat ztracená léta. Symbolem úspěchu jsou mercedesy. První vozy si přivezli povětšinou ilegálně z Německa, od té doby je milují. Dříve je „krmili“ kradenou naftou pro zemědělské stroje, jinak se totiž k palivu nedostali. I přes dlouhé období krutovlády spatříte na trzích suvenýry s Hodžovou podobiznou. A mnozí vzpomínají na výhody, jaké měli, když byli v partaji…
Krajinou jezer a hor
Příroda je zde téměř nedotčená, v horách, které tvoří velkou část země, je bezpečno. Najdete tu i krásná jezera, na přehradu Komani se jezdí kochat skalami a vodou návštěvníci ze všech koutů planety. Připadáte si tu opravdu jako u norského fjordu. Plavba po jezeře na malé loďce trvá přes dvě hodiny, scenerie se neustále mění. Nakonec zakotvíme u říčky přitékající z hor. Tady je kamenitá pláž, voda v řece je rychlá, průzračná a velmi studená. Na relax ideální. Ve svahu je restaurace s vynikající domácí kuchyní. Jezero se využívá i pro trajektovou dopravu, potkáte tu proto i velké lodě. V horách zase objevíte spoustu vodopádů a čistých říček. Skvostný pohled nabízí i údolí řeky Valbone, kde si přijdou na své milovníci jízdy na kajacích, rybáři, ale najdete tu i zajímavou architekturu. Zcela unikátní je největší jezero Balkánu, které se jmenuje Skadarské. Přetíná jej hranice se sousední Černou Horou a je jako stvořené pro odpočinek. Stojí zato ještě dodat, že Albánii se říká země orlů. Je to ovšem už dávno, co tu tito dravci létali v horách. Místní je stačili vyhubit, protože jim ničili skot a domácí zvířata. Takže orla zahlédnete v Albánii už jen na její vlajce. Připomeňme také, že do země Škipetarů (země se oficiálně jmenuje Republika e Shqipërisë)zasadil část děje románu ze série Ve stínu pádišáha spisovatel Karel May. Tady se tudíž proháněli Kara ben Nemsí a jeho sluha Hadží Omar Halef…
Památky zatím nepřelidněné
Pro milovníky architektury jsou lahůdkou památky, tři jsou dokonce zapsány na seznamu UNESCO. Zatímco jinde ve světě se v takto označených lokalitách setkáte s davy turistů, tady jsou trochu stranou zájmu. Tak třeba Butrint, což jsou přes 2000 let staré římské ruiny, které leží ne jihu země naproti řeckému ostrovu Korfu. Dalším je Gjirokastra, „muzejní město“ se zříceninou hradu na kopci. Postavili ho v osmanské éře, je kolébkou albánské lidové hudby. Dalším jsou pak ruiny antického města v Apollonii. Právě tudy kdysi vedla cesta mezi Byzancí a Římem a studoval zde i slavný římský řečník Cicero. Apollonia byla obchodním centrem s vlastní mincovnou. V klášteře se nachází muzeum a mají tu rovněž kostel, jediný svého druhu postavený do tvaru kříže. Za návštěvu určitě stojí město Berat. Nadchnou vás spousty domů s bílou omítkou a velkými úzkými okny, což Beratu vysloužilo přezdívku „město tisíce oken“. V prostorách hradu s bývalým kostelíkem zase zaujme ikonografické muzeum zvané Onufri… Taková je tedy Albánie, alespoň ve zkratce a alespoň na skok. Teď už jen stačí ji navštívit a konfrontovat napsané se skutečností. Objevíte toho jistě ještě mnohem víc…
S jakým rozpočtem do Albánie vyjet? Dozvíte se v tištěném Aha! pro ženy číslo 34.