Očima psycholožky: Proč člověk po vážném úraze náhled propadne depresím?
Vyrovnat se s vážným úrazem s následky není snadné. Jak to vidí psycholožka Alex Hrouzková? Záleží i na okolí?
Co způsobí, že člověk, který se po úraze či jiném problému postaví svému údělu čelem, pak najednou propadne depresím a uzavře se před světem?
S úrazem, zvláště s takovým, který zanechá trvalé následky, se člověk nesrovná ze dne na den. U mnohých lidí je to otázka let, než si přeskládají a znovu srovnají životní postoje, hodnoty, motivace k dalším životním aktivitám. Je pak přirozené, že takový člověk prožívá střídavě období lepších nálad, optimismu a naděje a období poklesu nálady, smutku, sebelítosti. V ideálním případě jsou tyto výkyvy postupem času menší a méně časté, až třeba úplně vymizí a člověk je převážně spokojen. Jsou však i lidé, kteří se s tím, co se jim stalo, nevyrovnají nikdy a zůstávají doživotně negativističtí, nazlobení na osud, na svět i na všechny lidi kolem.
Může v takovém případě pomoci okolí?
Člověku po úraze pomůže citlivá a upřímná podpora okolí a snaha okolí zapojit dotyčného do života. Mnohým lidem po úraze pomáhá, když je rodina a přátelé navštěvují, podnikají s nimi běžné akce, případně jim pomáhají začlenit se do pracovního procesu, čímž v nich vzbuzují důležité pocity potřebnosti a užitečnosti. Člověku po úraze také pomáhá, když může otevřeně mluvit o tom, co se mu stalo, a o tom, jak se cítí, aniž by jeho pocity někdo bagatelizoval či mu dával nevyžádané rady typu: „Na to nemysli!“ – a podobné.
Jak moc může ublížit kritika ze stran kolegů a lze kritice čelit?
Kritika není příjemná ani lidem, kterým se úraz nestal. Ovšem lze se naučit s kritikou pracovat tak, aby člověka nezraňovala či aby mu dokonce byla nápomocná. Vždy pomáhá si kritická slova odosobnit a přebrat si je třeba takto: „Co mi to ten člověk chce říci? Je na tom něco pravdy? Pokud ano, co s tím můžu do budoucna udělat? Pokud ne, není to můj problém, a ať si kritik říká, co chce, mě se to netýká.