Očima psycholožky: Landa opět havaroval na rallye. Riskuje život, ničí tím rodinu!
Adrenalin, nebo šílenství? Daniel Landa (46) si nesmyslně zahrává se životem a zdravím a láska k automobilům mu je zřejmě přednější než rodina a vlastní život. Jinak se totiž nedá vysvětlit to, co předvádí za volantem. Před týdnem se snažil zajet co nejlepší čas na Rallye Šumava Klatovy a v rychlosti 180 kilometrů v hodině jeho vůz skončil zdemolovaný mezi stromy.
Zpěvák byl vyplašený a děkoval za život všem svatým. „Je to někdy boj, ale stejně to miluji. Jsem celý, díky, Anděli strážnej...,“ napsal Landa. Jenže ani vážná nehoda ho od závodění neodradí. Po opravě auta chce opět jezdit. Jeho manželka Mirjam (46) přitom musí prožívat muka. A je to o to horší, že ve šlápějích otce se vydala i jejich dcera Anastázie. Před dvěma lety se přitom jen čtrnáctiletá Landová vybourala na motokárách. Poranila si nohu a musela do nemocnice. Jak tohle asi skončí?
Ptáme se psychložky Alex Hrouzkové:
Proč někteří lidé rádi riskují svůj život?
„Lidé, kteří dobrovolně riskují život, to asi rádi neuslyší, ale jejich chování přesně zobrazuje stav jejich nitra, které určitým způsobem hluboce trpí a rizikovým chováním chce tuto bolest přehlušit. Riskující lidé často vysvětlují, že mají »jen«“ rádi adrenalin. Ale to je to samé, jako by těžcí alkoholici tvrdili, že mají »jen« rádi alkohol. V obou případech se lidé snaží dobrovolně zabít, a tím jdou proti přírodě, respektive proti pudu sebezáchovy, který nám říká, že přirozené je chtít přežít, potažmo postarat se o své potomky. Nutno podotknout, že lze závodit a přitom nebourat, důkazem je většina závodníků, kteří nikdy nebourali nebo jen lehce a zcela výjimečně. Těm lze věřit, že jezdí pro zábavu, i když mírně rizikovou. Ale pak jsou zde typy závodníků, kteří se opakovaně ocitají na hraně života a smrti. Dalo by se říci, že je to jejich volba, ať si klidně bourají. Bohužel tito lidé svým chováním často ohrožují i nevinné lidi kolem.“
Co prožívá v takových chvílích jeho rodina?
„Riskující člověk je v podstatě bezohledný, protože nutí své blízké, se o něj neustále bát a žít v nejistotě. Ovšem partnerky si pro společný život riskujícího partnera dobrovolně vybraly, a tudíž se samy rozhodly pro život plný obav a nejistoty. Dalo by se říci, že v tomto případě vrána k vráně sedá. Nevinně jsou v tom děti.“
A jak může partner/partnerka svého blízkého od riskování odradit?
„Musela by vymyslet něco, co jejího partnera nadchne více než riskování života a zároveň bude méně rizikové. Obávám se však, že takových aktivit není mnoho. Jinou možností je zahájení psychoterapie, u níž je však podmínka, že tam partner musí chodit dobrovolně a s upřímným zájmem své nitro vyléčit.“
