Kamila Moučková: Legendární hlasatelka oslavila 90. narozeniny!
Nikdy se nenechala položit na lopatky! Kamila Moučková 8. dubna oslavila velké životní jubileum. Bývalé hlasatelce, přestože na to ani zdaleka nevypadá a bez nalakovaných nehtů a dokonalého make-upu ji neuvidíte, je devadesát! O tomto podle ní šíleném čísle nechce ani slyšet a životní optimismus ji rozhodně neopouští. Přestože chvil, kdy jí vůbec nebylo do smíchu, zažila hned několik. Byla to právě ona, která hlásila zprávy přesně ve chvíli, kdy do studia vtrhlo okupační vojsko a vojáci jí mířili na hlavu samopalem…
Legendární hlasatelka si letos narozeniny moc neužila. Skončila totiž v péči lékařů. „Promiňte, jsem v nemocnici,“ omlouvala se, když jí magazín Aha! pro ženy chtěl popřát k narozeninám. „Děkuju všem za milé gratulace, moc si toho vážím,“ vzkázala všem Moučková. V poslední době je ve špitále častěji, než by si přála. Už v lednu strávila pět neděl v rukou odborníků, protože ji sužovaly nesnesitelné bolesti. Dlouhodobě ji totiž trápí problémy s páteří, je zcela ochromená a bez pomoci by nikam nedošla. Ale ani teď se Moučková nehodlá nepoddat a s nepřízní osudu bude bojovat, koneckonců tak, jak to dělá celý život. Prožila druhou světovou válku, nezlomili ji ani komunisté, kteří jí vzali téměř všechno. Jen na její hrdost a přesvědčení byli moc krátcí. Moučková má jen jedno přání, které se však splnit nedá, jedině, že by někdo vrátil čas. „Já jsem šťastná a jen trošku v těch devadesáti začínám blbnout. Ale přála bych si, kdyby těch jednadvacet let, kdy jsem žila jako zločinec, chodila od jednoho výslechu k druhému, lepila igelitové pytlíky a nesměla mýt ani schody, netrvalo tak dlouho,“ svěřila.
Mířili na ni samopalem
Moučková se narodila 8. dubna 1928 a osmičky jsou pro ni osudovými. 21. srpna 1968, tedy před padesáti lety, zrovna vysílala. O okupaci se dozvěděla již v půl čtvrté ráno z rozhlasu, když vstávala. „Měla jsem strach jako všichni, ale nikdo jsme nevěřili, že si dovolí překročit hranice jiného státu,“ svěřila. Pak ale jela do práce, aniž by tušila, jak ten den změní její život. Sedla si před kameru a vysílala do té doby, než Rusové našli vysílač. To ona informovala lidi o tom, co se děje. „Bylo to tak do půl jedenácté dopoledne,“ prozradila. Ten den se jí léta vrací jako noční můra. „Ve mně ten 21. srpen pořád je. Zanechalo to ve mně celoživotní následky. Když slyším v Praze ruštinu, tak se hned opupínkuju,“tvrdí. Z osudného dne má dokonce uchovanou fotografii, kterou opatruje jako oko v hlavě. „Ta fotografie je ze Sydney od televizního diváka vyfocená asi o půl páté ráno z mého včasného vysílání. A já ji miluju. Řeknu vám proč. Z mého výrazu se na ní totiž zračí tragédie našeho národa a toho dne. Najednou se za mnou objevili ruští vojáci, stáli mi za zády a mířili na mě samopaly. Ale já nepřestávala vysílat. Pokračovala jsem, jen jsem se nehýbala, protože jsem věděla, že jestli se pohnu, tak je po mně. Všichni říkají, že jsem byla statečná, ale já nevím, jestli jsem byla. Já vám řeknu, jaká jsem byla. Na*raná! Klepala jsem se vzteky z toho, co si to ti Rusáci vůbec dovolili,“ přiznala.
Jaký byl jejíma očima rok 1968 a kdo ji podržel? Čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 15.