Irena Kačírková (†60) byla jednou z nejkrásnějších hereček, které ležel u nohou i slavný francouzský herec: Miloval ji Gérard Phillipe!
Mohlo by se zdát, že měla všechno: krásu, peníze, slávu i milující rodinu. Občas ale ani zdánlivě důležité věci ke spokojenosti nestačí. Na Irenu Kačírkovou (†60) kolegové i příbuzní vzpomínají jako na celoživotní pesimistku, která více než na vlastní intuici dbala na názory svého okolí. Kdyby se narodila o několik let později, mohla být hvězdou světového formátu. Jenže osud si nevybírá, a Kačírková tak prožila život ve strachu, nepochopení a neustálém vypětí.
Narodila se 24. března 1925 v Praze, dětství prožila v Ostravě. Tatínek Josef byl velmi cílevědomý. Už ve svých 14 letech nastoupil na praxi do továrny na šicí stroje, vyškolil se a později založil vlastní firmu, která se specializovala na výrobu kožichů. O mamince se zase říkalo, že je nejkrásnější ženou v Ostravě.
Na Irenu domácí prostředí pochopitelně mělo velký vliv. Jako jedináček vyrůstala v přepychu a blahobytu. Byla velmi chytrá, ve škole dobře prospívala a bavil ji tanec, zpěv i recitace. Když vyjádřila přání stát se herečkou, rodiče jí nebránili. Zkoušky na konzervatoř složila bez větších problémů. V komisi tehdy usedl známý herec Ladislav Pešek, který si usmyslel, že se dámy musí při přijímacím řízení předvést v plavkách. Když na plac nastoupila Kačírková, všichni zůstali zírat s otevřenou pusou. Po škole zamířila do Realistického divadla, kde si zahrála po boku herců, jako byl například Svatopluk Beneš, Lubomír Lipský nebo Miloš Kopecký. První výraznější filmovou roli získala v Krejčíkově filmu Svědomí, kde se také seznámila se svým budoucím partnerem Josefem Aloisem Novotným (†87).
Opravdové lásky se nedočkala
Únor 1948 a s ním související nástup komunistického režimu obrátil život Kačírků naruby. Kožešinový podnik byl zlikvidován a Irenini rodiče museli odejít do Prahy za dcerou. Nesehnali však žádné zaměstnání. A na Ireně tak ze dne na den začala viset nejen rodinná čest, ale i finanční existence. Za Novotného se Kačírková provdala v roce 1951, o rok později se jí narodila dcera Kristina. Manželství ale dlouho nevydrželo, od roku 1954 Irena zůstala na dceru úplně sama. Pomáhali jí alespoň rodiče, kteří Kristinu hlídali, když Irena zrovna zkoušela nebo hrála v divadle.
Filmových rolí mnoho nezískávala. Z těch výraznějších jmenujme princeznu Drahomíru v pohádce Byl jednou jeden král nebo Magdu Řehákovou ve Fričově dramatu o alkoholismu Dnes naposled. V roce 1957 ale nazpívala spolu s Josefem Bekem duet Dáme si do bytu, k němuž také natočila vůbec první videoklip v československé historii.
Ačkoli se nejlépe cítila ve společnosti druhých lidí a toužila po jejich uznání i pozornosti, celoživotní lásku nikdy nenašla. Točili se kolem ní především kolegové z branže, kteří žili podobně neustáleným životem jako ona. Jenže Irena si přála úplně obyčejného chlapa pro život. A obyčejní chlapi si zase mysleli, že někoho tak dokonalého, jako je ona, nikdy nemohou mít.
Nejtěžší rozhodnutí
Kačírková uměla mnoho cizích jazyků. Proto ji režim často využíval, když do země přicestovaly známé umělecké tváře ze Západu. Tak se také seznámila s Gérardem Philipem (†36), s nímž prožila krátký milostný románek.
V roce 1958 Irena Kačírková stanula před nejtěžším rozhodnutím svého života. Komunisté jí nabídli, aby moderovala bruselskou výstavu EXPO 58. Na jednu stranu se tím herečce otevíraly nové možnosti, na stranu druhou by musela spolupracovat s režimem, který z duše nenáviděla. Vedení KSČ ale stálo o to, aby na EXPO vystupovala právě ona. Byla totiž nádherná a mezi českými herečkami naprosto jedinečná. Proto ji příslušníci StB přemlouvali, tlačili na ni. Vyhrožovali jí dokonce i odebráním dcery. I přes to všechno dokázala Kačírková zachovat chladnou hlavu a spolupráci odmítla. A do Bruselu místo ní odcestovala jiná herečka.
Poslední umělecký nádech
V 60. letech už byla její kariéra spíše v útlumu. U filmu získala pouze dvě větší role – zahrála si učitelku v muzikálu Starci na chmelu a Bílou paní ve stejnojmenné komedii. Pro socialistickou kinematografii se její nenucená elegance nehodila. Proslýchá se, že jednou byla obsazena do jakési role traktoristky. Když si ale oblékla montérky a posadila se za volant, celý štáb propuknul v hlasitý smích a snímek se musel přeobsadit. Kdyby se bývala dostala do Anglie či Francie, udělala by velkou kariéru. Radost jí dělalo alespoň divadlo. Působila v Městských divadlech pražských a mezi její nejoblíbenější představení patřila Benátská vdovička, kde také mohla zužitkovat cizí jazyky v různých improvizovaných skečích.
Dospívání své dcery ale s takovou noblesou nezvládala. S výchovou si nevěděla rady. Kristině zakazovala stát se herečkou, občas ji dokonce ponižovala a nutila ke studiu na vysoké škole. Vzhledem k vlastní zkušenosti brala jako samozřejmost, že žena musí zvládnout uživit rodinu. Mezi Ireniny největší záliby patřilo kouření a literatura. Dokázala si číst klidně celou noc. Za tu dobu prý vykouřila až 60 cigaret. Bylo jasné, že velké pracovní nasazení v kombinaci s nezdravým životním stylem se podepíše na jejím zdraví. Už ve svých čtyřiceti letech prý herečka začala prohlašovat, že brzy zemře na infarkt. A nebyla tak daleko od pravdy.
Suverénní do posledních chvil
Během několika posledních let se nejvíce obávala samoty. V práci byla s lidmi neustále v kontaktu, doma na ni ale čekaly jen prázdné stěny. V roce 1968 musela odejít i z divadla. Její posledním představením byla opera Mafioso od nepříliš známého bulharského autora. To, že se musela s publikem rozloučit v podstatě v tichosti, považovala za velkou životní křivdu. Na začátku 80. let jí byla diagnostikována rakovina žaludku. Metastázy se rozšířily i do kostí, a tak prodělala několik těžkých zlomenin i infarktů. I přes to na sobě nedala znát slabost, byla statečná až do posledních chvil. Svou masku suverénky odhodila až velmi těsně před smrtí. Tehdy se s pláčem svěřila své kamarádce, herečce Janě Šulcové (70), že je velmi nešťastná. Ne však z toho, že odchází, ale z toho, že si už nikdy nezahraje divadlo. V tom se bohužel nemýlila. Zemřela 26. října 1985. A její dcera si po ní z nemocnice odnesla jen tři věci: župan, pantofle a čtyři kartony amerických cigaret.