Herec Jan Skopeček (91) o manželství i o strastech během transportu do koncentráku: Život mi zachránil Kristián!
Byla to láska jako hrom, která trvala přes 65 let. Tak dlouho spolu žili manželé Jan Skopeček (91) a Věra Tichánková (+93). Letos v lednu to byly tři roky, co herečka zemřela, a její muž tak zůstal sám. Herec nyní žije v Domově pro seniory Slunečnice v pražských Bohnicích. Na nic moc si nestěžuje, jen se už nemůže dočkat, až ho konečně přijde navštívit i s lahvinkou dobrého vína jeho kamarád Ladislav Trojan (84). Časopisu Aha! pro ženy poskytl Jan Skopeček rozhovor a mimo jiné v něm zavzpomínal i na drsné okamžiky, které prožil za války během transportu do koncentračního tábora.
Pane Skopečku, v únoru jste podstoupil chirurgický zákrok, bez operace hrozilo, že přijdete o oko. Jak jste dnes na tom?
„Je to o něco lepší. Ale stále blbě vidím, a to se už nezlepší. Oči mám již několik let špatné. My jsme s Věrou byli taková dvojka. Ona hluchá a já slepý...“
S paní Věrou jste byli manželé přes šedesát pět let. Co byste jí dnes vzkázal, kdybyste mohl?
„Řekl bych jí: „Ahoj, dlouho jsme se neviděli. A kde se sejdem?“
Pamatujete si na vaše první setkání?
„Potkali jsme se v Horáckém divadle a tam jsme se hned sblížili. Možná i proto, že jsme oba byli za nacismu v kriminále. Já pro svůj ne zcela křesťanský původ a ona proto, že na konzervatoři sbírala potravinové lístky a dávala je těm, kteří je potřebovali. Někdo ji udal.“
A jak probíhalo vaše první rande?
„Do Jihlavy přijel cirkus a já jsem ji pozval na vystoupení. Uprostřed představení začala bouřka, která nás vyhnala. My jsme měli jenom jeden deštník, tak jsem se nabídl, že ji s tím deštníkem doprovodím domů. Před bránou ještě pršelo a druhý den už nepršelo a ráno jsme šli na zkoušku.“ (směje se)
Býval jste fešák, vysoký chlap. Měl jste plno obdivovatelek, viďte?
„No nějaká se našla. Někdy na mě čekaly i po natáčení. Víte, oni jsou některý ženský divný. Ale i hezký a přitažlivý.“
Tak vydařené jako manželství s Věrou Tichánkovou ale ve vašem životě všechno nebylo, s čímž souvisí i dopis, který jste dostal od amerického režiséra Stevena Spielberga…
„Je to tak. Spielberg natočil film Schindlerův seznam. A já jsem se rozhodl, že mu napíšu svůj příběh.“
Máte na mysli vaše vzpomínky na transport a pobyt v koncentračním táboře v Osterdode?
„Ano, a právě během transportu jsem se potkal s Oldřichem Novým. On měl za ženu Židovku. Jeli jsme vlakem, židovští míšenci, což jsem byl i já, a křesťané, kteří měli za manžele Židy. Mě se v nákladním vagonu, kterým nás vezli, udělalo špatně. Ležel jsem a skuhral. Pak jsem viděl, že ke mně kráčí z rohu nějaký pán. To už běžel v kinech film Kristián, takže jsem ho hned poznal. Přišel ke mně, změřil mi tep a dal mi nějaké prášky. Měl totiž s sebou lékárničku a dokonce mi dal i svou deku. Když jsme přijeli na místo, sehnal kbelík s teplou vodou, kde jsem se umyl. Oldřich Nový mě dal prostě do pořádku. Byl to velice dobrý člověk.“
Po osvobození jste se konečně mohl začít věnovat milovanému herectví. Jaké byly vaše začátky?
„Jsem herec na inzerát. Hercem jsem chtěl být od mládí, jenže za války to nešlo. Po válce jsem pak přemýšlel, co budu dělat a přečetl jsem si v novinách inzerát, že Lidové avantgardní divadlo v Brně přijme mladé herce a herečky. Tak jsem neváhal, sbalil kufr a jel. Přijel jsem do Brna, předvedl jsem jim Cyrana a oni mě vzali. Nastoupil jsem tam jen tak, bez nějaké školy. Jenže oni po čtrnácti dnech to divadlo zavřeli, protože se zjistilo, že není vůbec zařízené. Neměli ani sedadla.“
Co jste za takové situace dělal?
„Měl jsem v Brně zaplacený asi na tři měsíce podnájem. Bylo tam také Divadlo mladých, do kterého mě vzali. Jenže to jsem netušil, že tam hrají hlavně pohádky. Z deseti představení jich bylo osm! No a pak jsem zjistil, že se zakládá divadlo v Přerově, kam jsem zhruba po půlroce odešel. Měl jsem tam krásnou roli v představení O myších a lidech.“
Patnáct let vašeho hereckého života je spjato s libeňským Divadlem S. K. Neumanna, dnešním Divadlem Pod Palmovkou. Patříte k partě, která ho v roce 1951 spoluzakládala..
„Bylo to skvělých patnáct let divadelního života. Dovolím si tvrdit, že v té době to bylo jedno z nejlepších pražských divadel. Hráli jsme Tři mušketýry, Cestu kolem světa za osmdesát dní a spoustu dalších. Pamatuju si, že ve Třech mušketýrech jsem měl patnáct rolí. V kuse jsem se jen převlíkal. Dokud nepřišly v osmašedesátém tanky…“
Jak herec vzpomíná na natáčení svých nejznámějších filmů a seriálů? Dočtete se v tištěném Aha! pro ženy. V prodeji jen za 8,90 Kč, a to vždy od úterý.