Tereza (30) z Třeboně: Po transplantaci srdce porodila holčičku!
Do svých šesti let byla jako každá jiná holčička. Ráda běhala, skákala, hrála si, smála se… Najednou však začala mít potíže, měla promodralé rty, při pohybu se hodně zadýchávala. „Často mě píchalo u srdce, ale doktoři mi moc nevěřili,“ vzpomíná dnes Tereza Polesová (30). Díky mamince Evě Beerové (64), která se nenechala odbýt a donutila lékaře dceru pořádně vyšetřit, se brzy přišlo na to, že Tereza trpí vážnou srdeční vadou. V 11 letech musela podstoupit transplantaci. A ač jí odborníci nedávali mnoho šancí na otěhotnění, nedávno, jako teprve druhá žena po transplantaci srdce v Česku, úspěšně porodila dceru Adrianku.
Tereza začala mít problém v šesti letech. „Hrozně se zadýchávala, při chůzi musela často odpočívat. Lékaři na kardiologii ve Fakultní nemocnici svaté Anny v Brně při vyšetření nic neobvyklého nenašli. Tvrdili, že jí nic není a že jsem jako matka přecitlivělá, protože jsem ji porodila až v pětatřiceti letech. To trvalo dva roky,“ vzpomíná maminka Terezy Eva Beerová. Dcera však trpěla velkými bolestmi, proto se maminka rozhodla, že to tak nenechá. „Odvezla mě do pražské motolské nemocnice. Tam jsem absolvovala zátěžové testy. Zjistilo se při nich, že v těle je přece jen něco špatně, a poslali mě znovu do nemocnice u svaté Anny. V Brně se nakonec maminčiny obavy o mé zdraví potvrdily,“ říká Tereza, které nakonec diagnostikovali závažnou srdeční vadu – kardiomyopatie neznámého původu. „Řekli mi, že pomůže jen transplantace, které se ale u nás dětem běžně nedělají. Jinak Terezce dávali tak tři roky života. S tím jsem se nehodlala smířit,“ vypráví Eva Beerová.
Čekání na srdce
Za jak dlouhou dobu se najde vhodný dárce, nikdo rodičům neřekl. Muselo jít o srdce dítěte, aby rostlo s tělem. Navíc tu bylo velké riziko, že holčička zákrok nepřežije. Rodiče se nakonec přece jen pro transplantaci rozhodli.
Jenže se přidružily další zdravotní potíže… „Postupně mi začaly odcházet i plíce. Srdíčko je dostatečně neokysličovalo, takže mi hrozila současně i transplantace plic, což by v těch letech bylo u tak malého dítěte něco zcela ojedinělého,“ vzpomíná Tereza Polesová. Rodiče před ní vážnost situace skrývali, Terezka žila v přesvědčení, že se nic tak hrozného neděje. Jen musela častěji chodit do nemocnice na vyšetření a přibyly jí léky na snížení tlaku. „Z rodičů bylo sice cítit, že asi není vše v úplném pořádku, ale nepřikládala jsem tomu, jako dítě, prakticky žádnou váhu. Až se sešlo konzilium, jež rozhodovalo, co se mnou. Poměr lékařů, kteří byli pro transplantaci a proti ní, byl vyrovnaný. Bez ní by mi zbýval možná tak rok života, mimo jiné i kvůli plícím, které mohly nadobro zkolabovat,“ popisuje své pocity Tereza.
Pak už jen čekali na telefon, že se našel vhodný dárce. Jednoho dne zazvonil a rodiče se dozvěděli, že pro Terezku je připraveno srdíčko od kluka, který zemřel při sportování. „Ve chvíli, kdy mělo dojít k transplantaci, jsem se o dceru začala strašně bát. Došlo mi, že jí vyrvou srdce z těla. Před Terezkou jsem ovšem musela být silná, aby nic nepoznala. Chtělo se mi strašně brečet,“ vzpomíná maminka Eva.
Terezka podstoupila transplantaci v 11 letech. „Netušila jsem, co to znamená, a tak pro mě byl nejhorší fakt, že strávím v nemocnici hodně času a ještě k tomu bez maminky. Věděla jsem jen, že mi musí srdíčko vyměnit, a potom už budu konečně zdravá. Těšila jsem se na bezproblémové dýchání i běhání po venku s ostatními dětmi. Vůbec jsem netušila, že bych snad mohla umřít, “ vypravuje Tereza.
Celý Terezin příběh najdete v tištěném Aha! pro ženy. V prodeji jen za 7,90 Kč.