Kláru (21) z Olomouce úřady musely odebrat matce a otčímovi kvůli týrání!
Klára Návratová (21) z Olomouce působí jako vyrovnaná mladá žena, která ví, co v životě chce a jde si za tím. Málokoho by napadlo, že aby se dostala tam, kde je dnes, musela překonat řadu překážek. Většinu lidí překvapí už informace, že je dítětem z dětského domova. Když se mladá žena rozpovídá o tom, co se dělo doma a proč byla ona a její dva mladší sourozenci z rodiny odebráni, nechce se ani věřit, že se takové věci dějí. Nejde než obdivovat její sílu, se kterou se byla schopná s minulostí vyrovnat. Dnes studuje vysokou školu a chce se stát režisérkou.
Bylo jí 12 let, když ji odebrali z rodiny od matky a jejího přítele, kteří ji a její mladší sourozence roky bili a zneužívali. „První byl z rodiny odebraný můj o dva roky mladší bratr. Spolužáci ve škole opakovaně upozornili na to, že je samá modřina, a sociální péče ho na to konto ze školy odvezla a domů se už nevrátil,“ začíná své vyprávění Klárka. Ona a její o šest let mladší sestra v rodině ale ještě několik měsíců zůstaly, i přes to, že se o problému vědělo. „Doma se toho dělo mnohem víc, než bylo pouhé bití, mimo jiné například gumovými hadičkami od akvária. Navíc jsme byli všichni sexuálně zneužívání otčímem a také jsme nedostávali najíst. Vlastně jsme v týdnu měli jen jedno jídlo denně, a to oběd ve škole a o víkendu jsme měli půst…Prý pro zdraví,“ popisuje. Proces, na konci kterého matce odebraly jí i mladší sestru, se rozběhl až po té, co se bratr svěřil se sexuálním zneužíváním přechodným pěstounům. „Doba, kdy jsme ještě byly doma, ale už matku s otčímem vyšetřovala policie i sociálka, byla hrozná. Vše pokračovalo, a navíc nás manipulovali proti bratrovi, který celou situaci způsobil, jak nám tvrdili,“ dodává mladá žena. Ona i sestra byly po několika měsících vyšetřování umístěny do zařízení přechodné péče v Olomouci. Měly několik možností, jít k biologickému otci, kde už byl jejich bratr, zapsat se do registru pěstounské péče nebo jít do dětského domova. „Sestra se rozhodla jít k otci, ale to já jsem nechtěla, protože jsem s ním neměla dobré vztahy. Sociální pracovnice mi tehdy řekla, že na pěstounskou péči už šanci nemám, protože jsem moc velká. Těsně před čtrnáctými narozeninami jsem se rozhodla, že dětský domov je pro mě nejlepší variantou,“ vzpomíná Klára.
Nový život
Když se Klára dostala do dětského domova, zjistila, že může být život zde vlastně hezký. Na pokoji bydlela s dívkou, se kterou se znala z přechodného zařízení, a dostala se do rodinné skupinky, která jí vyhovovala. „Bylo nás tam osm dětí různého věku a dva vychovatelé, kteří se střídali. V domově je samozřejmě stanovený nějaký režim, chodí se do školy, starší děti pomáhají mladším, večer se odevzdávají mobilní telefony a podobně. I když jsem cítila něco zvláštně definitivního, že teď jsem dítě bez rodiny, tak musím říci, že domov mi opravdu zachránil život. Kdybychom se nedostali z rodiny pryč, je pravděpodobné, že bychom já nebo někdo z mých sourozenců už byli mrtví,“ zamýšlí se Klára, která se netají tím, že do současnosti řeší psychické problémy v podobě deprese a úzkostné poruchy. V dětském domově se také konečně mohla věnovat knížkám, které od malička milovala, a doma jí číst zakazovali. Také začala tvořit a vyrábět různé věci. „Cokoliv uměleckého mě lákalo. Šila jsem například tašky nebo vyráběla různé předměty na jarmarky. Také mě bavilo natáčet různá videa a spoty. Měla jsem v domově staršího kamaráda, se kterým jsme se tomu věnovali, a on pak odešel na Střední filmovou školu ve Zlíně a tím mě inspiroval,“ vypráví nadšeně. V deváté třídě se definitivně rozhodla, že chce studovat film. Podala si proto přihlášku a přijímací zkoušky jí vyšly. Její studium po celý čas podporovala organizace Dejme dětem šanci. „Po pravdě řečeno, doteď nevím, jak jsem se na školu dostala, protože jsem o umění vlastně nevěděla vůbec nic. Když jsem byla v prváku, často mě napadalo, že tam snad ani nepatřím, protože většina dětí byla z uměleckých rodin,“ říká. Těžkým obdobím byl pro Kláru i covid, během kterého studovala 2. a 3. ročník školy. V dětském domově panovala velmi přísná karanténa, aby neonemocněla větší část vychovatelů. Proto nemohli chovanci chodit vlastně nikam. „To pro mě bylo hodně náročné, nebýt mezi lidmi. Propadla jsem depresím a téměř jsem nedokončila třetí ročník školy. Málem mě hospitalizovali, nakonec jsme ale situaci zvládli s psycholožkou z domova,“ popisuje. Když pak přišel začátek 4. ročníku, bylo po karanténě a Klára se mohla vrátit do školy, vzpomíná na to, jako na nejlepší období života. „Točili jsme svůj první film a věnovali se té praktické části filmu, zjistila jsem, že tohle miluju a chci dělat,“ doplňuje. Po skončení střední školy chodila Klárka rok na jazykovou školu a pak si podala přihlášku na VŠMU v Bratislavě, kam ji vzali hned napoprvé. Nyní studuje druhý ročník oboru filmová režie, bydlí se třemi spolužáky v pronajatém bytě, připravuje se na natáčení bakalářské práce a je spokojená. Své místo má ještě i v dětském domově, odkud ale už postupně odchází. „Mám z toho sice strach, ale nastal už ten správný čas,“ říká Klára. Co jí dělá větší vrásky, je její matka a otčím, kteří jsou sice v současnosti ve vězení, ale za několik let je propustí…
Dlouhé soudy - Nejn o nich čtěte v tištěném APŽ číslo 9.
