Výtvarnice a prozaička Martina Skala (66) o své životní cestě plné zvratů...
Od dětství snila o kariéře profesionální žokejky, ale osud to nakonec zařídil jinak. Když ještě za totality odjížděla Martina Skala (66) na svůj vysněný desetidenní výlet do Paříže, netušila, že by její další životní cesta mohla být tak fascinující a plná zvratů. Pracovala na filmech s Milošem Formanem (+86) a Romanem Polanským (91), přátelí se s americkými indiány, podniká dobrodružné výpravy na koních a její literární i výtvarná díla sklízí velké úspěchy. Co všechno o sobě ještě prozradila?
Martina Skala se narodila v Praze v rodině architekta a muzejní pracovnice, což ji významně ovlivnilo. Hodně jí dali také prarodiče – babička, která byla doktorka dějin umění, a dědeček, který byl profesor historie. Kromě historie a umění byly již od mala její velkou láskou také koně. Ze základní školy šla na gymnázium, ale již po šesti měsících přestoupila na pražskou Hollarovu výtvarnou školu. Po maturitě se rozhodla pro studium historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, které absolvovala v roce 1981, a o rok později získala doktorát obhajobou práce ze starších českých dějin. Zároveň se od roku 1980 věnovala scénografii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění. Ještě za studií na DAMU začala pracovat ve Velké Chuchli v Praze v dostihových stájích, působila také jako kostýmní výtvarnice v pražském Divadle Rubín. V prosinci roku 1983 se rozhodla splnit si svůj sen – odjet na pár dní do Paříže. „Dala jsem si výlet do Paříže jako dárek k Vánocům. Milovala jsem francouzské malíře a chtěla jsem tam žít. Nakonec jsem se na místě rozhodla emigrovat,“ vzpomíná. Bez znalosti francouzštiny se musela spoléhat na drobné práce, jako byla role chůvy, číšnice nebo uklízečky. Učila se jazyk, žila skromně a budovala nový život. „Bylo to těžké, ale nikdy jsem svého rozhodnutí nelitovala,“ konstatuje.
Cesta k filmu
V Paříži se seznámila s českou komunitou, což jí přineslo důležité kontakty. Na jedné z večeří se setkala s Milošem Formanem, který ji později doporučil americké produkci pracující na filmu Nesnesitelná lehkost bytí. „Byla jsem koučkou Juliette Binochet a Leny Olin, pomáhala jsem jim pochopit českou mentalitu a být v roli co nejpřesvědčivější,“ vzpomíná. „Bylo paradoxem, že jsem utekla do Paříže a během šesti měsíců natáčení jsem »byla« každý den zpátky v Praze. Dekorace byly velmi přesvědčivé a kostel sv. Mikuláše nebo Karlův most byly každodenní připomínkou toho, co jsem opustila. Psychicky to bylo náročné.“ Spolupráce s Formanem na filmu Valmont vedla k dalším příležitostem, například k práci s legendárním filmovým architektem Pierrem Guffroyem (+84), se kterým pracovala dalších devět let. Během natáčení filmu Smrt a dívka, který režíroval Roman Polanski, se seznámila se svým manželem, francouzským filmovým fotografem Francoisem Duhamelem (40). „Francois bydlel v Los Angeles. Rok jsme si telefonovali, až naše účty za telefon dosáhly astronomických výšek. Měli jsme spolu opět pracovat na novém filmu Romana Polanského v Paříži a Francois přiletěl z Kalifornie. Jenže první den natáčení se film zrušil a my se náhle ocitli na nedobrovolných prázdninách. Tak jsme se rozhodli, že zrušené natáčení nahradíme svatbou v Praze a ušetříme za telefony. Manžela jsem pak následovala do Kalifornie.“
Návrat k umění
Navzdory úspěchům ve filmu se Martina vždy cítila především jako výtvarnice. Malování a psaní ji provázely už od dětství, a právě v Kalifornii se k psaní naplno vrátila. Její první dětská kniha Strado & Varius byla inspirovaná láskou ke klasické hudbě a inspirací vytvořit příběh pro svého malého syna. V Paříži se přátelila s operní zpěvačkou a často pobývala v zákulisí Palais Garnier kde našla inspiraci pro hrdiny své knížky, housličky Strado a jejich přítele, houslisty Variuse. Kniha získala v roce 2003 prestižní cenu Magnesii Literu a byla přeložena do šesti jazyků. V její další knize, To je má země Dinétah (2022), se promítly její zážitky z indiánských rezervací, kam se pravidelně vrací už více než patnáct let. „S indiány mě spojují koně, kteří jsou naší společnou řečí. Stali jsme se přáteli. Mají výborný smysl pro humor. Výměnou za své obrazy mi půjčují své koně a bydlím u nich. Vlastně jsou to jediní opravdoví přátelé, které jsem v Americe potkala a ke kterým se stále vracím. Napsala jsem o mých setkáních s nimi knížku, kterou jsem jim v duchu věnovala,“ říká. Kniha vzdává hold exotické kráse americké pouště a zabývá se rozdílem kultur a způsobu života.
Posledním literárním počinem Martiny Skaly je román Klub kamzíků (2024), který popisuje osud mladé dívky vyrůstající v chátrající vile pod pražskými Hradčany během normalizace. Útěk do Paříže jí přinese nový život, ale také složité partnerské vztahy, které ji nakonec doženou. Po sametové revoluci putuje dál na Západ, avšak ani jako zralá žena a matka se nevzdává svých snů. Román přináší hluboké zamyšlení nad cenou, kterou platíme za svobodu, a nad tím, co jsme ochotni obětovat, abychom mohli žít podle vlastních představ.
Dobrodružství v Mongolsku - Nejen o tom čtěte v tištěném APŽ číslo 8.
