Dagmar Johnson (67) vzpomíná na otce Aloise Šišku (+89), jednoho z našich válečných pilotů...
Patřil k nejúspěšnějším letcům 311. československé bombardovací perutě Royal Air Force (RAF) ve Velké Británii. Válečný pilot Alois Šiška (+89) strávil po sestřelení svého bombardéru na sklonku roku 1941 spolu s dalšími členy posádky šest dní a nocí ve člunu v chladných vodách Severního moře. Po vyplavení na holandském pobřeží je zajali Němci a odsoudili k trestu smrti. K tomu naštěstí nedošlo. Šiška, který ve válce utrpěl vážné omrzliny nohou, neměl klid ani po jejím skončení a návratu do Čech. Jeho i celou rodinu hlídala na každém kroku Státní bezpečnost. Týkalo se to také jeho dcery Dagmar Johnson (67), která dnes žije ve francouzských Vogézách. Jak vzpomíná na svého „tatu“? Jako na přísného, ale laskavého muže, který byl velmi orientovaný na svou rodinu.
Kdy jste se poprvé dozvěděla, že váš otec byl za války letcem RAF?
„Mnohokrát jsem jeho vyprávění poslouchala, už od raného dětství, na besedách, na nichž vystupoval. Kdy mě ale tatův příběh opravdu „dostal“, tak to bylo při práci na překladu a redigování jeho knížky KX-B neodpovídá. Musela jsem „vstoupit“ do příběhu, abych mohla čtenáři v anglickém jazyce předat vše, jak bylo zamýšleno. Po dvou hodinách překládání jejich šestidenní anabáze na moři po sestřelení letadla jsem toho měla dost…“
Utrpěl tehdy vážné omrzliny a po osvobození podstoupil v Anglii řadu operací. Jak zvládal ty dva roky léčení, než se v roce 1947 navrátil do Československa?
„Taťka vždy obdivoval pověstný anglický klidný přístup. Chirurg Archibald McIndoe byl pro ně spasitel. Podle otcova vyprávění měl ke svým „morčatům“ krásný přístup (za války vznikl v Anglii Guinea Pig Club - Klub pokusných morčat, jehož členy byli letci, kteří utrpěli vážné omrzliny, popáleniny i další zranění a připadali si při operacích jako pokusná morčata – pozn. red.). Chápal, že vzhledem k jejich fyzickému stavu a náročným operacím byla jejich dobrá psychická kondice nesmírně důležitá a podle toho s nimi jednal.“
Jak váš otec po návratu domů nesl, že po letcích z Anglie „šla“ Státní bezpečnost?
„Těžce. Bouřil se, kritizoval… Byl dvakrát zatčen, vyslýchán, vyhozen z letectva, šikanován. Skončil na koberci i proto, že jeho nastávající tchán, brigádní generál Jan Procházka, byl velmi nemocný a potřeboval penicilin. Oni mu ho ale nedali! Napsal proto McIndoeovi a požádal ho o potřebný lék. Dopis byl však zadržen, taťka předvolán a bylo mu sděleno, že není v zájmu republiky, aby generál Procházka žil.“
Následovala další zatčení?
„V roce 1948 se rozjel kolotoč opakovaných zatčení, skončilo to propuštěním z ozbrojených sil s důchodem 600 korun. Následovalo naše vystěhování z Prahy. Po bouřlivé výměně názorů na Posádkovém velitelství Praha, kde taťku upozornili, že pro takové jako on a jeho rodinu bude pouze Hřensko dobré, se díky osobnímu úsilí důstojníka, který se asi nad taťkou o berlích slitoval, ocitla naše rodina v malé vesničce Dušníky nad Vltavou. I tak jsme splnili jednu z podmínek, abychom byli minimálně 30 km od Prahy.“
Místní lidé se k vám chovali slušně?
„Zpočátku normálně. Problémy nastaly až po návštěvě majora Brůži z Okresní vojenské správy v Kralupech nad Vltavou. Na schůzi místního výboru KSČ poukázal na to, že tam mají příslušníka západního letectva a vdovu po kapitalistickém důstojníkovi. Babiččin manžel byl právě brigádní generál Jan Procházka.“
Nastaly tedy horší časy
„Lidé se nám začali vyhýbat. Když něco potřebovali, chodili k nám za tmy k zadním vrátkům, aby je nikdo neviděl. Jakmile jsme vstoupily s mamkou do konzumu, všichni ostatní kupující odešli. Celou situaci umocňovala Státní bezpečnost. Hlídali nás ve dne v noci, zaměřovali dům. I pouhý zvuk splachování toalety byl dostatečným důvodem, aby nás podezřívali z tisknutí protistátních letáků, a tatův na koleně udělaný kompresor byla podle nich zapnutá protistátní vysílačka.“
Naše bývalé piloty z Anglie v té době nechtěli nikde zaměstnat, byl to i případ vašeho otce?
„Jediným výdělečně činným členem domácnosti a živitelem se stala mamka. Jako politicky nezpůsobilá byla vyloučena v roce 1949 z vysoké školy. Taťka se staral o údržbu domu a zahrady v rámci své invalidity a babička převzala starost o domácnost. Po mém narození byla mamka zákonně na mateřské dovolené, což ovšem zasáhlo finanční rozpočet. Navíc jsme neměli pračku a na koupi nové nebylo ani pomyšlení. Tak se taťka rozhodl, že ji vyrobí sám. Jednoho dne po návratu domů však našel mamku uplakanou. Byli u nás od Státní bezpečnosti a chtěli pračku zabavit. Nakonec k tomu nedošlo.“
Takže o krušné chvíle nouze nebyla…
„V první polovině 50. let se prováděla na statku inventarizace hospodářských strojů a nářadí. Najednou měl práci i taťka. Vlastnili jsme auto, a tak byl potřebný, objížděli farmy. Na statek však o něco později nastoupila nová kádrovačka. Když zjistila, že tam pracuje bývalý „zápaďák“ i s manželkou, propustila rodiče na hodinu. Taťka zajel druhý den za ředitelem a za přítomnosti kádrovačky si to vyříkali. Jeho sice zpátky nepřijali, ale mamka mohla znovu nastoupit, ovšem pouze jako pomocná účetní.“
Pak ale svou roli sehrála náhoda...
„Ano. Vedoucí Státního statku Veltrusy byl totiž fotbalový fanoušek. Sledoval jednou zápas a zhasla mu televize. Volal do pražské Senovážné ulice, kde byla nejbližší opravna. Opravář byl, ale neměl auto. Vedoucí statku tedy doběhl k nám a požádal tatu, aby pro opraváře dojel. V Senovážné po něm chtěli, zda by objel ještě další zákazníky. A tata vycítil příležitost. Sehnal si potřebné příručky, měřicí přístroje a začal se učit opravářem televizí. Protože jsme měli málo peněz, chovali jsme drůbež, králíky a pěstovali, co se dalo. Jednou přišel soused za tmy, a povídá: Dejte si pozor, po okolí se kradou králíci. A tak jsme těžkou králíkárnu stěhovali blíž k domu. Naše neobvyklá aktivita však neušla StB, která nás odposlouchávala. Tak jsme ji přestěhovali zpátky. Kdo by nám taky kradl králíky, když nám je hlídala Státní bezpečnost…“
Více o příběhu jejich rodiny čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 36.
