Martina Randová (44) alias Heluš z Ordinace o své složité cestě ke slávě a o tom, proč nemá partnera: "Když se mi muž líbí, chovám se divně!"
Proslavila ji role Heluš, kterou ztvárňuje v seriálu Ordinace v růžové zahradě 2 už dva roky. Málokdo však tuší, že herečka Martina Randová (44) má za sebou řadu velkých rolí v mosteckém divadle, kde strávila dlouhých šest let. Měla rozjetou kariéru i vážnou známost, vše ale opustila, aby se mohla proslavit v Praze. Jak prozradila naší spolupracovnici, moderátorce Televizních novin Renátě Czadernové (30), její cesta k úspěchu byla ale trnitá. Pojďme se po ní vydat…
Martino, dnes jste uznávanou herečkou, kterou zná snad každý, kdo sleduje televizi nebo navštěvuje divadla. Málokdo však ví, že jste na prknech, která znamenají svět, mohla stát jako baletka.
„Je to tak, ale to už je dávná minulost. Balet jsem dělala od tří let, bohužel ale po čase přišel vážný úraz a já jsem věděla, že už se nikdy profesionálně nepostavím na špičky. To mi bylo asi deset. Zraněná noha se mi nechtěla hojit, a tak jsem se rozhodla, že s baletem definitivně skončím. Bylo mi to neskutečně líto, ale nedalo se nic dělat.“
Život šel dál, začala jste chodit na gymnázium. Jak jste se tedy dostala k herectví?
„Přemýšlela jsem, co je nejblíže právě tomu baletu, a napadlo mě, že divadlo by mohlo být to pravé. Proto jsem taky hned z prvního ročníku chtěla přejít na konzervatoř. Jenomže to byl přestup rovnou do druháku, a tam brali pouze jednoho studenta. Já jsem skončila v tom nejužším výběru, byly jsme už jen dvě, ale nevyšlo to. Stejný neúspěch pak bohužel přišel i v době talentových zkoušek na DAMU, tam jsem ale měla štěstí v neštěstí.“
Předpokládám, že si vás tam někdo všiml a nabídl vám spolupráci.
„Ne tak úplně. Seznámila jsem se tam s Martinem Stránským, ale přímo práci mi nabídl jeho tatínek. Pozval mě na konkurz, který jsem udělala a získala tak angažmá v jihlavském divadle. Byly to krásné tři roky. Pak přišla nabídka hrát v Mostě, kde už to bylo na delší dobu. Šest let jsem tam hrála krásné velké i hlavní role. Na Most jsem si zvykla, seznámila jsem se tam s tehdejším partnerem a bylo to moc fajn, láska nám vydržela dva roky.“
Pak ale přišel zlom a vy jste si z ničeho nic sbalila věci, rozešla jste se s přítelem a všechno hodila za hlavu, jen abyste mohla do Prahy. Jela jste za další velkou rolí?
„Vůbec. Jela jsem úplně do neznáma. Dospěla jsem k tomu, že nechci skončit v oblastním divadle a vyčítat si, že jsem to alespoň nezkusila. Přestalo mě to naplňovat, chtěla jsem něco víc. Ta touha byla tak silná, že ji nešlo odolat. To jsem ale ještě netušila, do čeho se to vrhám.“
Co jste tedy v Praze dělala?
„V podstatě úplně všechno, jen abych se uživila. Dělala jsem hostesku, servírku, pracovala jsem i na Karlštejně, jen abych měla co jíst a z čeho zaplatit nájem. Během těch osmi let jsem se stěhovala snad patnáctkrát. Dvakrát jsem byla dokonce přesvědčená o tom, že už to nezvládnu a že se vrátím zpátky do Mostu, tehdy mě ale velmi podržela kamarádka, která mi řekla, ať vydržím a ještě to zkusím. To už jsem seděla v autobuse, ale díky ní jsem se vrátila.“
A vyplatilo se...
„To určitě ano, asi po dvou letech beznaděje se mi ozval Ťulda Brousek a nabídl mi roli v zájezdové komedii, moc mi pomohla Terezka Kostková, která mi dala možnost s ní alternovat ve dvou komediích... a pak už se to naštěstí nabalovalo. Nakonec jsem zakotvila v divadle Na Fidlovačce, kde hraju dodnes. A poslední dva roky taky v Ordinaci.
Kde je z vás rázná Heluš... Ona i Bob, kterého hraje Martin Zounar, tvoří velmi komickou dvojici. Učíte se scénář nazpaměť, nebo s Martinem improvizujete?
„Učím se přesně podle scénáře. Věřím scénáristům, oni znají Heluš nejlépe… (směje se) Ale právě to bylo docela těžké. Mám divadelní paměť, takže se učím déle, ale taky si to dlouho pamatuju. Tady jsem naopak potřebovala umět text co nejdříve a rychle ho zapomenout, aby bylo místo pro nové texty a to šlo pomalu. Věnovala jsem tomu opravdu každý volný čas. Teď už se ale zlepšuju, co jsem se dříve učila dva dny, se dnes učím dvě hodiny. K opakování mi potom pomáhá, když si to s Martinem projedeme nanečisto třeba v maskérně.“
Právě s Martinem toho točíte nejvíce, jste manželé, kteří se právě chystají na možný příchod miminka. Jak jste na tom v soukromí? Vidím, že dítě nečekáte, ale co chlapi?
„Chlapi? No... Před patnácti lety jsem přijela do Prahy a od té doby jsem v podstatě neměla žádný dlouhý vztah. Jednou jsem se zamilovala velmi nešťastně. Byla to platonická láska, která ale trvala pět let. Bylo to strašně silné. Dívala jsem se na toho člověka přes růžové brýle... možná právě proto mi to vydrželo tak dlouho. (směje se) Sice jsem zkoušela mít někoho jako záplatu, ale to nikdy neklaplo. Neumím být s někým, koho nemiluju. Neříkám, že ti chlapi nebyli fajn, ale já jsem prostě cítila, že to není ono. A pak se stalo něco úžasného. Jednou jsem se probudila a řekla si, jak je život krásný a že nemá smysl si ho kazit tím, že budu mít v hlavě a srdci někoho, koho mít nemůžu. A představte si, ono to opravdu odeznělo, ty city vyprchaly.“
„Tam byl hlavní problém to, že nebyl sám, takže to nešlo. Nedokázala bych být šťastná na úkor někoho jiného. Nikdy bych druhým vztah nezkazila.“
Celý rozhovor najdete v tištěném Aha! pro ženy. V prodeji na stáncích jen za 7,90 Kč.