Marie Lokingová (44) měla podle lékařů strávit život na vozíčku. Nyní vzpírá, jezdí na motorce a krotí agresivní psy!
„Všechno je v hlavě,“ říká Marie Lokingová (44) z Chebu. Žena, která »krotí« nezvladatelné agresivní psy, je malířkou, vášnivou motorkářkou, krajskou přebornicí ve vzpírání i vítězkou soutěže »Žena regionu« v Karlovarském kraji a druhou »ženou regionu« v republice. Podle lékařů přitom měla celý život strávit na lécích a možná i na invalidním vozíčku.
Marie Lokingová dnes vede Městský útulek pro psy Horní Hraničná u Chebu, kam z širokého okolí svážejí kromě jiných i psy, s nimiž si pro jejich nezvladatelnost nikdo neví rady.
Nebýt její víry v sebe sama a vzdorovitosti vůči všemu, co ji omezuje, mohl být její životní příběh obrázkem odevzdaného zoufalství. Ale není. O nemoci, která jí doslova podrazila nohy v jejích 14 letech, nerada vypráví. Nemá totiž ráda, když se lidé vymlouvají na své slabosti. „Měla jsem těžké onemocnění neurologického původu. Ochrnula jsem, ruce ani nohy mi nefungovaly,“ vzpomíná Marie. Život ale nikdy nevzdávala. „Věděla jsem, že to bude dobrý a že člověk musí žít s tím, co mu život dal,“ říká. Ani v té nejbeznadějnější chvíli se nevzdala myšlenky na to, že bude pracovat se psy.
Lékaři jí všechno zakázali
S nemocí bojovala více než půl roku. Pak konečně léčba zabrala. Přesto lékaři trvali na tom, že musí užívat po celý život léky, nesmí dělat nic fyzicky náročného, žádný sport, nesmí se unavit. „Byla jsem neposlušná pacientka. Když mi někdo něco zakáže, musím vyzkoušet, jestli to doopravdy půjde nebo nepůjde. A vždycky to šlo,“ dodává Marie. Když jí zakázali sport a námahu, začala se silovými sporty, s trojbojem, se vzpíráním, závodila. Nakonec dosáhla titulu mistryně Karlovarského kraje ve vzpírání. „Není to velký úspěch, ale pro mě byl. Jezdila jsem i na velké závody a dokazovala jsem si tím, že ta nemoc není tak strašná, jak doktoři říkali,“ vypráví Marie. Zdravotní problémy se už nevrátily a léky už vůbec nebere. Diagnózu dodnes nezná a ani ji prý nezajímá. „Pro mě by to nic neměnilo,“ dodává.
První byl ostrý vlčák
Navzdory temným prognózám, věděla, že zvířata budou jejím životem. Vystudovala na zootechničku. Doma má 25 sklípkanů, hady, papoušky želvy. „Mám je ráda, líbí se mi pozorovat je. Žádná zvířata nemnožím. Všude jich je moc. Mělo by se přestat s množením a postarat se hlavně o ty, která tu s námi už žijí,“ říká Marie. Svůj život ale zasvětila především psům. Má ráda agresivní, nezvladatelná zvířata. „Jsou to psi s velkou osobností. Oni mi věří a nemám s nimi vůbec žádný problém. Vědí, že to s nimi myslím dobře,“ vypravuje. S láskou ke psům se prý narodila. Rodiče jí ale nedovolili mít v paneláku psa. Ani jako malá se ale nevzdala a asi od páté třídy venčila německého ovčáka příbuzným. „Byl to pes u baráku přivázaný na řetězu. Když jsem ho poznala, byly mu tři roky, umřel, když mu bylo 18 let. Byl velký a dost agresivní. Začala jsem ho cvičit,“ vzpomíná Marie. Prvním Mariiným vlastním psem byl obrovský kavkazský ovčák Hill. „S kavkazským ovčákem se musíte naučit žít. Nedá se drezurovat, nefunguje na něj nátlak. Musí vás vzít jako pána, jako vůdce smečky, určité věci mu ale musíte tolerovat. Má svoji hlavu, jedná sám za sebe. Takové zvíře musíte mít plně pod kontrolou. Dokáže být hodně nebezpečný už jen svou velikostí. Je to ale jeden z nejlepších hlídačů. Položí za vás život,“ popisuje svou největší psí lásku Marie.
Celý příběh statečné ženy si přečtěte v novéh Aha! pro ženy. V prodeji jen za 8,90 Kč!